Brzobohatý & Gregorová: Jednou jsi dole, jednou nahoře...

Jeho život ale nebyl jen samé radosti. O době kdy málem ochrnul, letech hereckého zákazu i vynuceném odchodu z Divadla na Vinohradech v deva- desátých letech, o tom všem si Radek povídal s deníkem Aha! A jako by toho nebylo dost, teď ho čeká další boj. Společně se svou manželkou a dalšími soukromými divadly se totiž bijí za svá práva ohledně neprůhledného rozho- dování grantové komise...

V roce 2007 oslavíte čtvrtstoletí od svatby. Bude nějaká oslava?
RB: „Ono to tak strašně rychle uteklo, že mi to přijde jako včera!“
HG: „Budeme asi dělat jen oslavu Radkových kulatin, v září slaví pětasedmdesáté narozeniny, svatbu oslavovat nebudeme. K tomu není důvod!“ (smích)

Jak těch posledních pětadvacet let hodnotíte? Co vám daly a co vzaly?
RB: „Spíš daly, než vzaly! Daly mi ženskou, kterou i po pětadvaceti letech miluji a se kterou mám pořád hezký, zvláštní vztah. A to je, myslím, to podstatné. Ale za to čtvrtstoletí se samozřejmě stalo i pár věcí, které nebyly příjemné, třeba v mém hereckém životě, ale pak to zase přešlo. Takový je život. Jednou jsi dole, jednou nahoře...“

Měli jste někdy třeba nějakou vážnou manželskou krizi?
HG: „Kdo ji neměl, tak lže! Já krizi miluji! Vždycky je totiž pak naděje, že všechno bude zase úžasné. Ani by mě hladký vztah bez hádek a výměn názorů nebavil. To patří k životu, je to jako droga.“
RB: „Bez krize by to byla nuda!“
HG: „Víte, můj muž mi jde často na nervy, já jemu určitě taky, a třikrát týdně ho chci zabít. Ale kdyby mi ho někdo chtěl pošpinit nebo mu ublížit, tak mu vyškrábu oči!“ (smích)

Máte tři děti, každý zvlášť jednu dceru a dohromady syna Ondřeje. Prožíváte úspěchy a kariéry svých dětí? Dělají vám radost?
HG: „Na kariéru jim nedohlížíme, jsme spíš pozorovatelé. Co dělá nového třeba Ondřej, se často dozvíme až z novin. Snažíme se jim být oporou, ale myslím, že pořád ještě jsme jejich sponzoři.“

Jakou od vás dostali výchovu? Co jste jim vštěpovali?
RB: „Aby z nich byli slušní lidé - a to se nám podařilo. Aby si vážili sami sebe i druhých lidí. Vedli jsme je k cílevědomosti. Snad se nám to podařilo, ale teď už je na nich, jak základy od nás zúročí.“

Bylo těžké založit si vlastní divadlo a nalákat herce a diváky, nebo to šlo díky vašemu slavnému jménu hladce? Co to všechno obnášelo?
HG: „Ta myšlenka přišla tehdy, co byl Radek po jednatřiceti letech určitými okolnostmi nucený odejít z Divadla na Vinohradech. Nebyla tam pro něj role a zabíral místo. Vím, jak to tehdy prožíval, je introvert a herectví má jako diagnózu. Bylo to těžké období. Když se nakonec rozhodl, že odejde, z minuty na minutu, tak jsem myslela, že doma v Říčanech vykácí všechny stromy. Jenom sekal a sekal. Řekla jsem si, že se jednou pokusím založit divadlo, kde bychom dali příležitost nejenom starším kolegům, kteří by se už na jeviště možná nedostali, ale i mladým absolventům herectví, kteří nabití energií a iluzemi marně hledají příležitost. A díky bohu se nám to společně podařilo. Samozřejmě jsou s tím velké těžkosti, větší, než jsem čekala, že budou. Musíte prodávat a vydělat na provoz, ale hlavně nezklamat lidi, kteří do toho s vámi šli.“
RB: „Ale pak je to tak příjemný pocit, když jsou lidé spokojení a ještě na chodbách vás zastavují a pochvalují vás i divadlo. To je doslova náplast.“

Navštěvujete jiná divadla?
HG: „Já bych i ráda, ale nemám čas. Odtud odcházím většinou o půlnoci.“

A vy, Radku, byl jste od svého odchodu na Vinohradech?
RB: „Ne.“

Váš odchod z Vinohrad byl provázen neshodami s tehdejší ředitelkou Jiřinou Jiráskovou. Jaké máte dnes vztahy?
RB: „To už je za mnou.“
HG: „Radek prostě toužil rozloučit se nějakou krásnou rolí, čekal na ni už od šedesátky. A ta role nebyla a nepřišla by, ani kdyby tam zůstal. Místo něj tam zvali hosty a na něj nezbylo. Tehdy mu hrozně pomohl Láďa Županič, tehdejší ředitel Hudebního divadla Karlín, a dal mu Řeka Zorbu.“
RB: „Právě za něj budu vždycky vděčný Karlínu a Láďovi Županičovi! Jednak jsem dokázal, že na to pořád ještě mám a na »smetiště« nepatřím, a za druhé pro mě Zorba, už od prvního setkání v šedesátých letech, nejdříve knížka a pak film, znamenal nádhernou příležitost. Byl jsem šťastný, že se to představení povedlo, všichni jsme k němu měli krásný vztah.“

A rýsuje se nějaká další takhle zajímavá role?
RB: „Já jsem v tomhle hrozně pověrčivý, nepovím!“ (smích)
HG: „Na podzim chystáme jeden vážnější titul, myslím, že si diváci i Radek přijdou na svoje.“

Vaše divadlo je jedním z řady, které není spokojeno s rozdělováním grantů. Co je podle vás na tom rozdělení špatně?
HG: „Neměří se stejným metrem každému. Chtěli bychom vědět, proč my nic nedostali a jiní ano. Nikdy nám to nikdo nijak nezdůvodnil. Co děláme špatně? Co máme dělat jinak? Proč je chyba, že jsme sami, z vlastních prostředků, vybudovali pěkné divadlo v centru Prahy, kde platíme nemalý nájem? Neexistují pravidla hry. Rozhodují lidé, jejichž názor na divadlo je subjektivní, ale názor na divadlo se nedá paušalizovat.“

Jste jako divadlo výdělečný subjekt?
HG: „Zatím jsme přežili, ale to, co jsme do toho dali, se nám nevrátilo. Když nejsou peníze na reklamu a na propagaci, tak naší jedinou reklamou je spokojený divák. Od peněz se odvíjí všechno, i výše vstupenky, kterou nemůžeme mít levnou jako ostatní divadla v centru dotovaná státem.“

Pojďme ještě na chvilku do minulosti. Byl jste známý svou vypracovanou postavou, za kterou jste se díky cvičení nemusel stydět. Jakou životosprávu udržujete dnes. Cvičíte ještě?
HG: „Životosprávu žádnou! Ale cvičí!“
RB: „Odmalička jsem hodně sportoval. A přesně podle hesla »Sportem ku zdraví a k trvalé invaliditě« jsem měl jednou při sjezdu na lyžích úraz. Poranil jsem si krční a bederní páteř a po čase mi odešlo pár obratlů. Normálně je to na vozejk, ve Střešovicích mě nejdřív ani nechtěli operovat. Zažil jsem několikrát, že mi třeba ochrnuly nohy a ruce. Pak se mnou vynikající doktoři začali cvičit, objevili jsme jógu. Bylo to v šedesátých letech. A díky tomu cvičení, které jsem měl už předtím v sobě, ty svaly rostly a rostly... Ale je to i otázka genů, můj otec měl nádherné tělo do sedmdesáti a ženské se mohly podělat! (smích) Když se prostě člověk udržuje, tak to tělíčko drží. Je to někdy až nepříjemný přinutit se na rotoped, jógu nebo ke sklapovačkám. Ale pak je to ohromný pocit!“

Prý jste musel fanynky doslova odhánět?
RB: „Nikdy jsem to dvakrát nevnímal, neměl jsem čas. Samozřejmě jsem chvilku pocit toho »mistrovství« měl, ale naštěstí jsem měl taky dobré kamarády, kteří mě poslali do hajzlu, když to na mě přišlo! (smích) Sláva neznamená víc, než že mě lidé poznají. Je to hezké a příjemné, ale nesmí se z toho dělat víc. To je pak začátek konce.“

Paní Hano, žárlíte na manžela?
HG: „Nežárlím.“
RB: „Ale malinko jo...“
HG: „No a na co jako?“ (smích)
RB: „Jestli ne, tak mě ani nemiluješ!“
HG: „Žárlivá... Víte, tím, že jsem mu v padesátce porodila syna, tak to je jako koule na noze! Už jenom kvůli tomu by mě nevyměnil za nikoho. Nejsem žárlivá a lichotí mi, že Radek dodneška dostává dopisy od dvacetiletých holek, že je jejich idol! Ale já bych jim ho klidně na chvíli někdy půjčila, ony by mi ho rychle vrátily!“

Proč? Má nějaké zlozvyky?
HG: „Třeba když je někde, kde se mu nelíbí, tak vrčí. V autě mlaská. To mu vždycky po pěti kilometrech vyhrožuji, že vystoupím za jízdy, nedá se to poslouchat.“

A koníčky?
RB: „Jsem z venkova, Valašska, takže příroda. Sekání dřeva. U toho člověk nejen relaxuje, ale udržuje se i fyzicky. Pochopit všechny ty dřevěné svaly, jak seknout, to je nádhera. To dělám strašně rád.“

Máte na Valašsku ještě nějaké kořeny, vracíte se tam?
RB: „Rodinu už tam žádnou nemám, ale vracím se tam s takovou starou partou. Poznali jsme se na konci války a udělali si skautský oddíl. Jeden z nejlepších! Bylo nás devět, teď už jen šest. Scházíme se každý rok, vždycky na týden. Pánská jízda. Strašně tam vždycky omládnu.“

V sedmdesátých letech jste měl herecký zákaz. Jak na tu dobu vzpomínáte?
RB: „Když mi to bylo oznámeno, tak jsem si založil kapelu a hráli jsme spolu. Byli tam se mnou dva kluci, vynikající muzikanti, já hrál kontrabas. Hráli jsme po hospodách za gulášek. Distanc trval asi pět let, pak se to začalo uvolňovat. Ale nikdy jsem neměl pocit ukřivděnosti. Bylo to moje rozhodnutí, že jsem s nimi nešel. Byli blbí, tak se nedalo nic dělat...“

Autor: Petr Macek
Foto Aha!: Marek Pátek, Dalibor Puchta, archiv ČT, TV Nova