Sedmdesátiletý Jiří Pecha: Jak odvykal alkoholu?
Před pár dny oslavil sedmdesátku. Vypadá pořád stejně, už asi dvacet let… Takže stále dobře. Když má herec Jiří Pecha bilancovat a říct, co ho ovlivnilo v životě i v kumštu, vypálí pochopitelně jméno Bolek Polívka (65). Byli si nejčastěji hereckými partnery, ovlivňovali se, vyváděli společně a protáhli nejednu noc až do rána. Oba recesisté, naplnili do puntíku význam slova kumpáni. „Bez Bolka bych tady nestál, nebavili bychom se tu spolu. Bolek mě režisérům, abych s ním mohl hrát, vždy doporučil. Oni by se na mě asi jinak vykašlali. Pomáhal mi,“ načíná nezaměnitelným chraplákem oslavenec Pecha.
Kudy vedly vlastně vaše kroky k herectví?
„Díky tatínkovi ochotníkovi jsem vyrůstal společně se starším bratrem na divadelních prknech v rodné Třebíči a občas si nějakou tu dětskou roli taky zahrál. Více mě to ale lákalo do zkušebny, kde jsem se mohl do sytosti vyblbnout s meči, bambitkami, brněním, prostě s nejrůznějšími rekvizitami.“
Vy jste ovšem zvolil jiná studia, než herectví.
„Vyučil jsem se jako elektromechanik. Převíjel jsem motory, opravoval pračky a elektrické trouby. Ještě dnes bych si troufl na ty staré značky Romo, Virena, Perobot! Po vyučení jsem se ale pustil do švindlkurzu, tedy dvouleté maturitní nástavby.“
Abyste mohl na herectví…
„Během studia mi bylo doporučeno, abych zkusil přihlášku na JAMU, že mě sice nevezmou, ale aspoň uvidím, co to obnáší. Jenže jsem byl přijat a ani jim nevadilo, že nemám matúru, prý si ji dodělám při studiu na JAMU. Jenže potom se na to tak nějak zapomnělo, takže mám vysokou školu bez maturity.“
Na JAMU jste se poznal s Bolkem Polívkou?
„Bylo to v době, kdy byl Bolek v posledním ročníku JAMU a dělal představení Strašidýlka. Pak jsme se potkávali v klubu Helias, kam chodili hlavně vysokoškoláci, a kde se pil rum s colou. Rozumět jsme si více začali, až když začal hrát v Divadle Husa na provázku.“
Od té doby jste pořád spolu.
„Skoro pořád. K sedmdesátinám mi Bolek daroval GPS navigaci. Prý si na ni mohu nastavit, kam budu chtít jít na procházku a kolik ujdu. Jenže já ven moc nechodím, tak ji používám aspoň doma, když jdu z pokoje na záchod (úsměv). Bolek je můj nejlepší kamarád.“
I zkušení herci tvrdí, že je tréma pronásleduje celý život. Jak je tomu ve vašem případě?
„Byl jsem hrozný trémista. Před každým představením jsem zvracel. A když mi na něj třeba i nebylo a Bolek si toho všiml, tak jak šel okolo, udělal bluééé, bluééé, a už jsem valil na záchod. On mě Donutil. I ve dnech, kdy jsem nehrálo, což bylo jen výjimečně, se mi v čase, kdy představení začínala, v břiše vše honilo a začal jsem nablívat. Startovalo to prostě samo. Stačilo ale, abych vylezl na scénu a hned to ze mě spadlo.“
Jak je to dneska?
„Nějaká tréma ve mně zůstala. Když jsem byl s vředy ve špitále, doktor mi radil, abych to tak neprožíval. Myslím si ale, že ji každý musí mít, bez ní divadlo snad ani dělat nejde. Teď mám spíše obavy, že bych roli nemusel udýchat.“
Učení textu vám problémy nedělalo?
„Mám snad všechno to, co by herec neměl mít. Hrozně dlouho mi trvá, než se text naučím, jsem dyslektik. Kolikrát, když jsme dostali text na první čtení, tak jsem říkal strašné hovadiny. Na to se vždy kolegové těšili, jak se pořádně zasmějí.“
Škodolibost je všudypřítomná. Nejen mezi herci…
„A když jsem náhodou text zapomněl a nazval se blbcem, Boleček mi na to odvětil: To ne, jen jsi intelektuálně plašší. Ale většinou, jak se ho naučím, tak už ho nezapomenu. Třeba Babičku jsem hrál nyní po 17 letech a stačilo mi text si už jen přečíst.“
Hodně jste si rozuměl s alkoholem, už jste jej omezil?
„Už nepiji ani nekouřím dva roky, najednou mě to přestalo bavit. Nechával jsem toho několikrát, ale jen, pokud o něco šlo. Třeba jsem se vsadil s Bolkem a dalšími kamarády o sto dvacet tisíc korun, že rok bez pití nevydržím a neudělám si současně řidičák. A dopadlo to tak, že jsem si za výhru koupil ojeté auto. Jenže potom jsem do toho spadl ještě hůř.“
Je pravda, že jste si v den sedmdesátých narozenin nedal po představení ani skleničku, přestože jste měl nalito. Jak jste vlastně slavil?
„Narozeniny už neslavím. Jen jsem se zděsil, že mi je už sedmdesát. Řekl jsem si: Kurňa to není možné, jak rychle to uteklo. Ještě před časem jsem z postele vyskočil normálně. Teď to mám horší, než Ježíš. Ten měl z mrtvých vstání jednou za život, já to mám každé ráno. Než se dám do provozu, trvá mi to celé dopoledne.“
