Trauma Jana Přeučila: Musel tátovi v kriminálu sdělit tu nejsmutnější zprávu!

Sedíme v prvorepublikovém hotelu, vy jste se narodil před druhou světovou válkou, zanechalo to ve vás něco?
„Můj tatínek František Přeučil byl velikým vyznavačem Masarykových myšlenek, a dokonce byl osobním přítelem Jana Masaryka. O svých názorech na demokracii mi až do roku 1949 velice často povídal. Ale protože komunisté tyto lidi potřebovali zlikvidovat, byl tatínek odsouzen na doživotí v procesu, který probíhal mimo jiné s Miladou Horákovou. V tomto procesu padly čtyři rozsudky smrti.“

 Pamatujete se na něco z jeho zadržení?
„Bylo mi dvanáct let, když ho zatkli. Pamatuji si dobře na to, že k nám do bytu vpadlo v půl páté ráno pět chlapů v dlouhých kabátech a nakonec jsem viděl, jak tatínka odvádějí v okovech.“

 Dovolili vám rozloučit se s ním?
„Dovolili. Vzal mě v těch poutech za hlavičku, dal mi pusu a říkal mi: Jenčo, musíš se jako jedinej mužskej o ty dvě holky postarat. Myslel tím maminku a mladší sestru Martičku.“

To znamená, že jste se stal ve dvanácti letech hlavou rodiny?
„Ano. Dnes už lidé ani nechápou, že to bylo možné. Přišlo nám okamžitě vyrozumění, že se do 24 hodin musíme z bytu přestěhovat do polozbořeného domku v Rusové u Kadaně. Byl to naprosto neobyvatelný dům.“

 Přestěhovali jste se tam?
„Naštěstí nám v tomhle pomohli příbuzní a sehnali nám malinký suterénní byt v Braníku, dvě malé vlhké místnosti s kamínky na uhlí, my jsme ale byli šťastní, že jsme mohli zůstat v Praze. Ale na maminku toho bylo moc. Například jednou u nás zazvonili dva muži a nabízeli mamince vstup do komunistické strany, to byla opravdu pořádná absurdita.“

 I vám ale zničili život, protože jste nemohl na DAMU, ale musel jste do učení…
„Jsem vyučený dřevomodelář. Na DAMU mě vzali až napodruhé. Poprvé mi řekli, že musím smýt vinu svého otce. Přimluvil se za mě pan profesor Radovan Lukavský. Bez něj by mě určitě nevzali, můj otec byl přece »nepřítel lidu«. O to víc si ale vážím své profese a jsem rád, že jsem se stal hercem.“
 Když jste šel do učení a začal vydělávat, musela to být pro rodinu velká finanční podpora…
„No jistě. My jsme měli bídu. Počítali jsme každou korunu. Nedávno mi sestra Marta říkala, jak ji tenkrát maminka posílala koupit rohlíky a mlíko, a ať řekne, že zaplatíme až příští týden. Nebo mi připomněla situaci, kdy jsme jeli se sáňkami do Uhelných skladů pro uhlí, když už jsme to zimou v bytě nemohli vydržet. Ale naštěstí lidé v Braníku s námi cítili.“

 Pamatujete se na svou první výplatu?
„To bylo v ČKD Stalingrad Praha. Když jsem byl v učení, bylo to 40 nebo 60 korun. První honorář po absolvování DAMU, který jsem dostal v Divadle Na Zábradlí, kde jsem dostal angažmá 1. června v roce 1960, byl 810 korun.“ (smích)

 Když byl tatínek zavřený, mohl jste ho navštěvovat?
„Návštěvy byly povoleny jenom jednou za čtvrt roku. Táta byl mj. 6 let v Leopoldově a tam jsem také za ním jezdil. Vždycky jsem dostal deset minut, nad námi byl mikrofon, za ním bachaři, mezi námi zadrátované sklo. Nejhorší návštěva byla, když jsem tatínkovi v lednu v roce 1959 musel sdělit, že maminka zemřela.“

 To muselo být strašné…
„Bylo to velmi smutné. A měl jsem na to jen těch deset minut. Tatínek to ale tušil, protože maminka byla velmi křehká a měla nemocné srdíčko, nemohla ten stres donekonečna vydržet. Zemřela na Hod boží.“