Stanislav Tereba: Dvorní fotograf Karla Gotta a autor veleslavného snímku | Ahaonline.cz

Registrace  |  Zapomenuté heslo

Deník Aha! na Facebooku

pátek 29. března 2024

Dnes je Velký pátek / Taťána, zítra Arnošt

Stanislav Tereba: Dvorní fotograf Karla Gotta a autor veleslavného snímku

Karlův skok ke hvězdám. Stanislav Tereba jako by Gottovi předpověděl hvězdnou budoucnost. „Šli jsme zrovna z Rudolfina od pana profesora Karenina a vymysleli jsme se Standou tuhle kreaci. Skočit co to jde. Bál jsem se, že mu skočím přímo do foťáku, ale dali jsme to na první,“ řekl nám k tomu Karel Gott.
Karlův skok ke hvězdám. Stanislav Tereba jako by Gottovi předpověděl hvězdnou budoucnost. „Šli jsme zrovna z Rudolfina od pana profesora Karenina a vymysleli jsme se Standou tuhle kreaci. Skočit co to jde. Bál jsem se, že mu skočím přímo do foťáku, ale dali jsme to na první,“ řekl nám k tomu Karel Gott. (Foto Aha! – Petr Novotný, snímky Stanislav Teraba )

Byla to obrovská náhoda, snad také dílo intuice, že nezalezl na tribunu, aby nemusel moknout v lijáku. Fotografie do novin z fotbalového zápasu Sparta – Rudá hvězda Bratislava měl hotové. Párkrát ještě zmáčkl spoušť, cvakl jen tak mimoděk i promoklého brankáře a byla z toho světová fotka! Fotoreportér Stanislav Tereba (76) vyhrál v roce 1959 se svým »Brankářem v dešti« vysoce prestižní World Press Photo. Jiný český fotograf zatím podobného ocenění nedosáhl. Je to právě 55 let, co si letěl do Haagu pro cenu a na výstavu téhle soutěže. Komunisti se tehdy hodně zapotili, když pouštěli jednadvacetiletého kluka na Západ…

Prý kolem toho bylo dost dusno. Straničtí potentáti nevěděli, co si počít…
„Nejdřív mě pustit nechtěli, vládl tady přece tuhý komunismus. V Holandsku čekali, že mi účast na soutěži zakážou, a chystali kampaň, jak bolševici brání svým lidem ve své práci, jak je izolují od okolního světa.“

Jak to otálení vysvětlili?
„Nějaký soudruh mi na letišti povídal, že mi to vyběhal, že to bylo hodně těžké, ale že mám před sebou slibnou budoucnost a pro cenu si jet musím. Byly to jen kecy. Báli se skandálu v Holandsku.“

Odlet prý jste měl tehdy hodně bizarní.
„Se vší parádou. Zrovna jsem fotografoval v Brně na veletrhu, když moje jméno vyhlásili rozhlasem. Měl jsem se hlásit na ředitelství výstaviště a tam už na mě čekal podplukovník a nějaký esenbák. Dostal jsem papír, že jsem vyhrál cenu a letím do Haagu, policajt mě provezl Brnem na letiště a šupem do Prahy.“

Hotové manévry, kvůli takové soutěži…
„Kdyby tak dlouho nespekulovali, jestli mě pustí, nemuselo to být. Takhle mě naložil stíhací pilot do MiGu21, dvoumístné spárky, a letěli jsme na Prahu.“

Zážitek jako hrom. Jak dlouho jste letěli?
„Šestnáct minut. Neuvěřitelný čas.“

Neměl jste strach?
„Ve dvaceti? Kdepak. Byl to příjemný adrenalin. Akorát mi pilot několikrát hlásil do sluchátek v přilbě, že si mám dát ruce pod stehna a na nic nesahat. Až v Praze mi řekl, že páka přede mnou, která úplně vybízela k tomu, abyste se jí přidržel, obsluhuje katapult. Nedala se zamknout. Pilot měl větší nervy než já, abych se mu náhodou nevystřelil z letadla.“

A pak hurá do Holandska.
„Jo, z Kbel mě zase vezli policajti, na Ruzyni už na mě čekala matka s taškou a ten soudruh s pasem a 150 guldeny a linkové letadlo KLM. Všichni cestující čekali půl hodiny na Terebu.“

Musel jste být u vytržení. Taková sláva okolo kluka z Prahy.
„Chodil jsem po výstavě s Gordonem Morrisem, šéfredaktorem amerického magazínu Life, a diskutovali jsme o fotografiích, přidala se princezna Mariijka, kterou to velmi zajímalo, bylo to spontánní i slavnostní. Pokazil to jen jeden estébák, kterého Morris vyhodil, protože neměl akreditaci. Ten se mi pak pomstil.“

Po návratu vám to osladil, jak bylo tehdy zvykem.
„Byl mnohem prohnanější. Byl to atašé v Haagu, jakýsi Zajíc. Rozhodl druhý den, že se mnou půjde na rozhovor do rádia a bude tlumočit. Nabízeli mi totiž jednoho emigranta, ale to on nesměl připustit.“

Estébák za vás mluvil do rádia?
„Ano, překládal do holandštiny. Jenže po svém. Byla to velká ostuda a pro mě další patálie.“

Co provedl?
„Vezmu to zkraje. Gordon Morris mi nabídl půlroční stáž v Lifu včetně setkání s nejslavnějšími americkými fotografy. Poslal pozvání do Prahy, šéfredaktor mi to vyběhal, jenže Američani mi nakonec nedali vízum. Zamítli, že jsem nežádoucí. Z neoficiálních zdrojů jsem se až mnohem později dozvěděl, že ten Zajíc do rádia vyprávěl, že o cestu do Ameriky nemám zájem, že by mi to stejně nic nedalo, že od nás se jezdí do Sovětského svazu. Takže je chápu, že mě tam nechtěli. Dokonce ještě v roce 2002 se mě ptal imigrační úředník v Los Angeles, co jsem provedl, že tam mám škraloup.“ Karel si chtěl vzít mojí dceru… Ale manželka ho hnala, vzpomíná Tereba
Stanislav Tereba byl dlouhá léta dvorním fotografem Karla Gotta. Poprvé ho fotil v roce 1962, v kavárně Vltava. „Šéf mi řekl, ať ho vyfotím a když nebudu vědět, ať si všímám kluka, co mu jdou zuby ven z huby. A zpívá, jako když ho na nože berou,“ směje se dnes Stanislav Tereba. Potkali se, udělali nějaké snímky a evidentně si padli do oka. U dvoudecky frankovky si nakonec potykali. „Na Karla udělalo dojem, že jsem mu nechal snímky schválit a osobně mu donesl velké fotografie. A fotky se líbily i v novinách.“ Gotta popisuje jako veselého kluka, žádnou primadonu, spíš kamarádského a starostlivého člověka. „Občas k nám Karel chodil. A jednou, zrovna se nám narodila dcera, povídá – Stando, je krásná, tak na tu si počkám. Chechtal se, já už míň a moje paní ho chtěla vzít hadrem. Pikantní je, že naše dcera je stejně stará jako Ivana, kterou si Karel později vzal,“ vzpomíná Stanislav Tereba.

O snímku letícího Gotta
„S Karlem Gottem, to byla senzační spolupráce. Vždycky. Jednou takhle před Rudolfinem, právě jsme šli z hodiny od profesora Karenina, kde jsem ho fotil, jsem mu navrhl, ať skočí ze schodů. Jéje, ten se bál: Ty vole, co když si zlomím nohu? Nebo rozbiju nos? Strachoval se, ale já mu navrhl. Ať mi když tak skočí na záda, že to není problém, spadne do měkkého.“ Mistr si vymínil, že skočí jen jednou. Opakovat to nebude. A Tereba měl podmínku, že si rozepne kabát a sako, aby letěl jako démon, aby to pěkně vlálo. „No, a když to pak viděl, nadšeně vyprávěl – jsem tu skutečně jako čert, jako ďáblík… Byl nadšený. Jenže to já kvůli tomu ležel na břiše na dlažbě a kapesním nožíčkem vyškrábal dvě dlažební kostky, kde jsem si opřel foťák. Aby byl ideální sklon a uložení. Kostky jsem tam pak samozřejmě vrátil.“

Stanislav Tereba o… Brankáři v dešti
„Bylo to focené na Spartě v zápase Rudou hvězdou Bratislava v roce 1958. První půli moc nepršelo, kluci si to nafotili a šli do redakcí, protože spěchali vyvolat fotografie pro ranní vydání. Já dělal večerník a byl jsem na fotbale déle, potřeboval jsem víc snímků. Ale pak se strhl šílený déšť. Chtěl jsem si jen vyfotit míč, jak dopadá do louže. Pak jsem ale přeostřil na Mirdu Čtvrtníčka a vyfotil to i s tím. Mělo to krásné světlo, déšť, provazy vody, mělo to atmosféru. Vždycky říkám, byla to vyloženě náhoda, žádná umění. Fotil jsem to na šedesátinu. Jako cenu jsem dostal obálku a v ní dva tisíce guldenů a fotoaparát hasselblad. A za ty peníze jsem si pak koupil ještě v Praze v Tuzexu další aparát roleiflex.“



Přečtěte si
Články odjinud

Kontakty

  • Telefon 9.00 – 17.00: 225 974 140
  • Telefon po 17.00: 225 974 164
  • Fax: 225 974 141

RSS kanály serveru ahaonline.cz lze užívat pouze pro osobní potřebu. Jakékoli další šíření obsahu ahaonline.cz je možné pouze s předchozím souhlasem jeho provozovatele.