Světlana Nálepková (54): Pět dní se loučila se životem!

 Už dvakrát jste absolvovala cestu do Himálaje. Proč jste se tam vlastně vydala?
„Poprvé jsem přijala nabídku od organizace Brontosauři v Himálaji učit v malé vesnici Mulbekh. Chvíli jsem nabídku zvažovala. Ale nakonec jsem na ni kývla, protože jsem se chtěla do Himálaje stejně podívat. Vybrala jsem si dramatickou výchovu, kterou jsem učila se svou neteří Aničkou, která je v tomto oboru profesionál. Samozřejmě jsme jely s dalšími dvaceti dobrovolníky.“

Jak dlouhou dobu jste tam strávila?
„Pokaždé měsíc.“

Na cestě do vysokohorské oblasti vás také potkaly zdravotní problémy, co se vám stalo?
„I když jsem se na cestu svědomitě připravovala, podmínky a nadmořská výška, neexistující hygiena a velký diskomfort mě přece jenom překvapily. Po příletu do hlavního města Ladakhu, jsme měli první tři dny na aklimatizaci. Když jsme přijeli do vysokohorského Mulbekhu, začaly u mě zdravotní problémy. Výšková nemoc, každý den mi krvácelo z nosu, třeba i desetkrát, a bolesti hlavy. Byla jsem z toho tak oslabená a zoufalá, že jsem si říkala: To snad nikdy neskončí. Po několika dnech se přidal těžký zánět dutin a v lékárničce jsem našla pouze stahovací obvazy. Holt mi bylo padesát a ne dvacet jako ostatním dobrovolníkům.“

Ale nejhorší stav přišel na vysokohorské túře...
„Chtěli jsme jet na track někam, kde není moc lidí. Kde můžeme vidět nomády. Vybrala jsem nádhernou cestu, ale nevšimla jsem si, že se budeme pohybovat ve výšce 5700 metrů. Během cesty jsem zjistila, že s mým oslabeným organismem a zánětem dutin to asi nebude ono. A to se potvrdilo. Pět dní jsem se loučila se životem a opravdu jsem myslela, že to je můj konec.“

Jak na to teď vzpomínáte?
„Uvědomíte si, že máte velké rezervy a vaše limity jsou pouze ve vaší hlavě. Nakonec musím říct, že jsem byla na sebe hrdá, že jsem to dokázala.“

I přesto jste se tam vydala znovu?
„Když jsem se vrátila, byla jsem opravdu vyčerpaná a nemocná. Cestu letadlem jsem nemohla vydržet a z letiště jsem odjela rovnou do motolské nemocnice. Měla jsem hrozné bolesti hlavy, prý lehký otok mozku. Byla jsem rozhodnutá, že už se tam nikdy nevrátím, ale za tři měsíce se mi začalo šíleně stýskat. A začala jsem přemýšlet o tom, že pojedu znovu.“

Letos jste také plánovala cestu, co se stalo?
„Měla jsem nemocnou maminku a nemohla jsem tam jet.“

Jaká byla tedy ta druhá cesta?
„Loňská cesta byla samozřejmě lepší, protože jsem věděla, do čeho jedu, a byla připravená. Říkala jsem si: Nečekej žádnou hygienu, tekoucí vodu, záchod, prostě nic. Moc jsem se těšila na lidi, na učitele a děti ve škole. Tentokrát už jsem nejela učit, ale jeli jsme se do školy samozřejmě podívat. Přivítání se všemi bylo velmi dojemné. Škola pro nás zorganizovala seminář buddhismu s výborným indským učitelem, panem Tsewangem Norbu Vivekem. Během semináře se zmínil, že pořádá u sebe doma pětidenní meditační kurz. Po příjezdu jsme zjistili, že jde o meditační kurz v mauně, což znamená v tichu.“

Jak to probíhalo?
„Máte svůj stan, svůj prostor, čas trávíte sami se sebou. Samozřejmě tam bylo více lidí, ale nesmíte mluvit, číst, mít s někým kontakt, musíte vše dělat pomalu a osm hodin denně meditujete. Při meditaci trpíte velkými bolestmi těla i ducha, prostě se to nedá vydržet. Bojujete se svými vnitřními běsy. Opět jsem si sáhla na dno a říkala jsem si, že to, co jsem prožívala při tracku, byla procházka růžovým sadem.“

A to byla vaše první a poslední meditace?
„Myslela jsem, že mi tato zkušenost stačila, ale nakonec se ukázalo, že tomu tak není. Začala jsem se meditaci více věnovat.“

Jak rozvíjíte své dosavadní zkušenosti?
„Snažím se dále vzdělávat. Navštěvuji různé kurzy meditace a jógy. Teď jsem naposled byla na semináři qigongu, což je tibetské zvukové cvičení pro ženy. Vedle toho studuju už tři roky regresní psychoterapii. Na základě toho jsem začala pořádat se svojí dcerou víkendové semináře, kde cvičíme jógu, seznamujeme lidi s úvodem do meditace a autoregresního tréninku, což je zpracovávání svých emocí.“

Něčím podobným se tedy zabývá i dcera?
„Josefína dělá koněm vedenou terapii, kdy vám kůň zrcadlí vaši vlastní charakter.“

U koho se vzděláváte?
„Navštěvuji kurzy u Hany Fürmanové, která je, myslím si, u nás jedna z nejlepších. A na podzim se chystám na kurz do Německa.“

Kolik koní máte a děláte s nimi terapii?
„Teď máme tři koně. Jednoho používáme pro terapii s dospělými a s jedním bude dcera od jara pracovat s dětmi.“

Jak vnuk vnímá zvířata a jak na ně reaguje?
„Je samozřejmě opatrný, přeci jenom je to velké zvíře. Ale když se k němu přiblíží, nepláče, jenom vyjukaně kouká. Ale jinak ho zvířata hrozně baví. Teď máme doma štěně, tak má nového kamaráda, se kterým si společně hraje.“

Jak vás role babičky baví?
„Musím říct, že je to úžasné. Zatím žijeme s Pepčou společně, tak si to velmi užívám a jsem s ním každou možnou chvíli.“

Takže jedna nepříjemná meditace v Himálaji vám pomohla k novému koníčku?
„Myslím, že ano. I proto jsem si letos plánovala navštívit v Himálaji opět kurz meditace. Ale zjistila jsem, že kurzy buddhismu a meditace jsou i u nás. A až budu mít volno, ráda bych odjela do indické Dharamsaly nebo na Srí Lanku.“

Jste s dětmi v Himálaji v kontaktu?
„Adoptovala jsem holčičku. Jmenuje se Tani. Oprášili jsme tam takový adopční program, který už tam byl nastartovaný. Moje neteř si vzala pod patronát adopční program a podařilo se nám najít rodiče pro všechny volné děti, což je, myslím, skvělé. Loni jsem Tani navštívila a ráda bych se do školy vrátila i příští rok.“

Na co jim přispíváte?
„Na vzdělání. Adopční program funguje dál a stále se shánějí noví rodiče pro rodiny, které to potřebují.“

Potkala jste se při dobrovolnické práci s někým z kolegů?
„S Davidem Krausem, Martinem Bursíkem a Kateřinou Jacques. Na konci loňské výpravy jsme strávili týden v indické Dharamsale, kde sídlí exilová tibetská vláda a kde nás dokonce přijal její předseda Lobsang Tenzin. Ten by měl letos přijet na Forum 2000. A dobrovolníky přijal v Lehu Jeho Svátost dalajlama.“

Takže jste se s ním setkala taky?
„Bohužel ne. Musela jsem odjet den před tím, protože jsem měla v Praze představení. Ale loni jsem navštívila jeho přednášky v Praze.“

V jakých jiných exotických končinách jste už byla?
„Já strašně cestuju. Byla jsem v Japonsku, Indonésii, Malajsii, několikrát v Africe a Jižní Americe. Každý rok se snažím v zimě někam jet, protože v lednu není tolik práce.“

Co vás čeká v divadelní sezoně, která právě začíná?
„Před koncem sezony jsme měli v Divadle Radka Brzobohatého premiéru hry Zlé časy. Je to komedie o pěti dámách lehčích mravů, které nepřestal bavit život a které mají stále co dělat a čemu se učit. A o prázdninách jsem začala zkoušet další samostatný projekt. Tentokrát o mexické avantgardní malířce Fridě. Což bude, stejně jako Edith Piaf, kterou hrajeme deset let, komorní muzikál.“

Zpíváte písně Edith Piaf a Marlene Dietrich, ke které máte blíž?
„Samozřejmě Edith mi je bližší, nemyslím vzhledem, ale svým naturelem. Svojí živočišnou a temperamentní povahou. Ale musím říct, že oba životní příběhy, jak Edith Piaf, tak Marlene jsou výbornou příležitostí pro jevištní ztvárnění.“

Když měla dcera svatbu, tak jste si po letech opět zahráli s Mimtriem. Bude to nějak pokračovat?
„Chvíli jsme o tom uvažovali, protože vystoupení se setkalo s velkým ohlasem. Přemýšleli jsme, že bychom mohli dát dohromady vzpomínkové turné, ale zatím zůstalo jenom u slov.“