Petr Čepek si servítky nebral: Jak si prodloužil zákaz hraní?

Nikdy neuhýbal a dělal si tím velké problémy. Když dostal roli Daneše v dílech Klauni a Štvanice, zareagoval po svém.  Konec šedesátých let tu je vykreslen na pozadí uměleckého prostředí a podvratné role malých divadel, disent je karikován. „Mohl říct, beru. A měl by pokoj. Bylo to v době, kdy nesměl hrát, objevoval se jen v divadle, film i televize pro něj byly zapovězeny,“ připomíná Ladislav Mrkvička, herecký parťák a kamarád, tehdejší Čepkův distanc. Sám hrál v seriálu kapitána Stejskala, Zemanova kolegu.

Jenže vždy hrdý Čepek šel přímo za režisérem Sequensem a z očí do očí si s ním vyříkal, proč v tomhle seriálu nikdy hrát nebude. Nesnášel propagandu, nechtěl sloužit režimu. Obával se, že se do dílu stejně přimíchá okupace sovětskými vojsky a bude to pochopitelně tendenčně podáno. Zákaz si tímhle gestem prodloužil a na Barrandově se směl ukázat až v roce 1980, kdy natočil Trhák či Postřižiny. Měl štěstí, že směl sporadicky natáčet v televizi, ale vcelku rádi ho obsazovali Slováci v bratislavských inscenacích. „On byl tak čestnej člověk, až tím byl protivnej,“ vzpomíná ještě Mrkvička.  Roli básníka Daneše vzal nakonec Petr Štěpánek. Zastal se Mrkvičky, a vyhodili ho  ze školy

Byli přátelé a spolužáci z DAMU. Příklad Čepkovy nesmlouvavosti a morálních zásad se ovšem datuje mnohem dřív. V roce 1962 byl obzvlášť bouřlivý studentský majáles a režimní struktury pouliční výtržnosti hodnotily jako útok proti státu. Stačilo pár fotek estébáků z řad studentů, aby Ladislava Mrkvičku obvinili z podvratné činnosti. Byl vyslýchán, měl škraloup a vedení divadelní fakulty nařídilo, aby se ho ostatní adepti hereckého umění veřejně zřekli.
Jediným, kdo nepřipojil svůj podpis, byl Petr Čepek!

Ze školy okamžitě letěl i s Mrkvičkou. Skončil v posledním ročníku, bez diplomu. „Bylo to nevídané, donkichotské gesto. Dlouho jsem přemýšlel, kde se to v něm vzalo, jak silný to musel být charakter. Ptal jsem se sám sebe: Byl bych toho schopen?“ vzpomínal Ladislav Mrkvička v dokumentu České televize o Petru Čepkovi.
Ironií osudu je, že Mrkvičku v osmašedesátém rehabilitovali a dali mu i diplom. Tehdy jim napsal rtěnkou jasný vzkaz. „Polibte mi prdel,“ stálo na diplomu, který jim vrátil. Doručili mu ho i podruhé a Čepek nedostal nic. Po smrti Petra Čepka Mrkvička v návalu emocí svůj diplom roztrhal. V seriálu nechtěli hrát ani Rudolf Hrušínský či Ilja Racek, naopak se tam bez úspěchu cpal Jaromír Hanzlík.
Adamová se vykroutila: Nemohla bych si dojít ani pro mlíko

Roli ve dvou epizodách odmítla i Jaroslava Adamová (†87). Měla hrát v politických dílech Klauni a Štvanice kulturní redaktorku. „Nemohla bych si pak ani dojít pro mlíko do krámu, lidi by mi dali,“ bránila se později, když měla říct, proč hrát nechtěla. V reálu ale moc statečná nebyla. Sequensovi se vykrucovala. „Nelíbily se mi ani dialogy a pan režisér říkal, že si je smím předělat podle sebe, chtěl mě v seriálu mít. Ale já se pořád chtěla nějak vyštrykovat. Věděla jsem, že to dělat nemůžu.“ Jiří Sequens jí dokonce některé věty přepsal. A když už nevěděla kudy kam, odvolala se na role nepříjemných bab, že už je nechce hrát. Nakonec došla za Sequensovou manželkou, aby to vyřídila za ní.
Petr Štěpánek vzal roli básníka Daneše rád

„Lhal bych, kdybych řekl, že jsem nabídku akceptoval okamžitě, nakonec však převážila touha po zajímavé práci. Nejsem typem člověka, který by role stavěl do politických rovin. I teď, s odstupem času, mohu říci, že se jednalo o kvalitní scénář a bylo co hrát. Postava básníka Daneše, tedy bohéma, který žije na plné pecky a to takovým způsobem, že je nezkrotitelný nikým, dokonce ani sám sebou, přece zajímavá je.“
Jak se Brabec bál

Vladimír Brabec byl rád, že se rok 1968 v seriálu vyhnul vpádu sovětských vojsk do země. Neuměl by říct ne, hrát by musel. „Naštěstí na ministerstvu vnitra věděli, že pro lidi je bratrská pomoc natolik citlivá záležitost, že je lepší ji do toho nemíchat.“