Tajemství odhalených ňader Ivy Janžurové ve filmu Pension pro svobodné pány! To vás pobaví…
Ve své době to byl parádní biják, obrovský hit. Do kina na ten film chodili puberťáci i pánové v letech, protože v něm Janžurka ukázala prsa! Naprostá pecka! Bože, zlatá šedesátá léta… Jenže když se po letech armáda fanoušků Ivy Janžurové dozvěděla, že bujné poprsí v úvodních titulcích situační frašky Pension pro svobodné pány (1967) nepatří slavné herečce, zaplavil ji smutek a deziluze.
Režisér Jiří Krejčík (†95) slavnou komedii irského dramatika Seana O´Caseyho adaptoval nejprve pro televizi, pak v pražském Činoherním klubu a nakonec i pro filmové plátno. A v rámci neustálého vylepšování odhalil také hlavní hrdinku až za rámec cudnosti. „Jak já jsem se styděla! Vždycky, když ten film vidím, mám chuť křičet, že to na začátku přece nejsem já,“ vypráví po letech
s rozpaky Iva Janžurová.
Vadí mi ty vnady!
Krejčík využil dublérku, ale samozřejmě to nikomu neřekl, aby přilákal diváky. „Hrozně mě to rozčiluje. Vadí mi ty její vnady, to prostě nejsem já. Ale stejně se pak vždycky s chutí zasměju,“ líčí Janžurová. V úvodní scéně se svléká v apartmánu Josefa Abrháma, odhazuje svršky, až se odhalí úplně. Že jde o jinou dámu, divák tušit nemůže.
Jiráskovou režisér vyměnil
Původně měla její roli Andělky hrát Jiřina Jirásková. Jako v televizi a na divadle. Jenomže Krejčíkovi se zdála v té době už stará, tak sáhl po osvědčené Janžurové. „Točili jsme spolu předtím Svatbu jako řemen, byli jsme na sebe zvyklí. Akorát Jiří Krejčík nepřipouštěl improvizaci a tlačil mě do své představy o té roli. Asi jak ji přede mnou hrála Jiřina. Jsem mu ovšem po letech vděčná. Podle sebe bych to hrála jinak, ovšem takhle je to moc zajímavé a hodně veselé,“ dodává Iva Janžurová.
Fuj, herci museli do hospody
Před filmováním Krejčík zcela nezvykle dialogy a scény nazkoušel nanečisto. Svezl štáb i herce do staré hospody kdesi v Šáreckém údolí v Praze a tam je držel a piloval jednotlivá slova i věty a výrazy. Navozil tam i rekvizity z Barrandova od peřin, skleniček až po kožešinový štucel a klobouky. „Já měl štěstí, že se mnou to zkoušel v divadle. Nikam bych mu totiž nejezdil. Vyprd bych se na něj,“ holedbal se Pavel Landovský.
S Krejčíkem se prý šlo dohodnout, když na něj člověk spustil stejně bandurskou, jako to dělal on. „Když jste byl taky sprosťák, tak to fungovalo,“ chechtá se ještě dneska Landovský, který umí být patřičně neurvalý. „Všichni jezdili do nějaké té zatuchlé hnusné hospody. Měli to jako zostřený kriminál, prostě si je dal pod zámek, dokud to nenazkoušeli.“ Režiséra Krejčíka si znalec českého filmu vybaví třeba jako nenažraného řezníka ze Slavností sněženek. Nebo jako profesora Stárka v Pelíšcích.
