Hoří, má panenko: Na Formana komunisti poštvali hasiče z celé republiky a hrozil mu kriminál!
Fraška z vesnického hasičského bálu a tamní volby miss, Formanův první barevný film, vypadala zprvu na obrovský průšvih. Kultovní komedie Hoří, má panenko (1967) se nelíbila. Komunistické vedení Barrandova dokonce podloudně iniciovalo hromadný protest požárníků, italský koproducent žádal zpět své peníze, protože film byl údajně cynický a urážlivý. Nakonec z toho byl ale kasovní trhák a nominace na Oscara!
A Miloš Forman (82) vyšel jako hvězda. Komedie o upocené maloměšťácké přízemnosti a české národní povaze se stala hitem díky trezorovému osudu i po letech. „Ten film měl nejsložitější osud, co znám,“ vzpomíná dramaturg Václav Šašek (80).
O Formana i český film byl v 60. letech zájem po celém světě a peníze do Hoří, má panenko vložil italský producent Carlo Ponti. „Když ale viděl výsledné dílo, zděsil se, rozzlobil a chtěl peníze zpátky. Řekl, že je to kruté, šílené a tohle nemůže divákům nikde v Evropě ukázat,“ usmívá se Šašek.
• Ital vzteky bez sebe
Jenže Miloš Forman si už za honorář koupil mercedes, odjel do Ameriky a neměl, jak peníze vrátit. „On tehdy nic neměl, byl chudý chlapec a peníze dával do filmování. Měl pronajatý byt a jen to nové auto. Ponti běhal po Praze a hulákal, že je to skandál, že si za jeho peníze koupil Forman merčédes,“ vybavuje si známý dramaturg. Formanovi rázem hrozilo obvinění s možným desetiletým trestem za »poškozování socialistického majetku«.
Rozpočet 80 tisíc dolarů byl tehdy pořádný balík. „Naštěstí ho zachránili přátelé ve Francii. Režiséři Claude Berri, Claude Lelouch a snad i Francois Truffaut film koupili. Udělali dobře. Byl nominován v roce 1969 na Oscara a pak se ještě mnoho let promítal s velkým úspěchem po Evropě.“ Doma byl paradoxně zakázaný, ale tak už to tehdy chodilo.
• Kárná výprava do Prahy
Velkolepá fraška o lidské pošetilosti, hlouposti i hamižnosti nadzvedla pochopitelně i komunistickou cenzuru. Šéfové z Barrandova ve filmu viděli urážku poměrů ve společnosti i znectění uniformy obecně a rozšířili do měst a vesnic informaci, že se natočil film, který hanobí hasiče. Do Prahy byly dokonce vypraveny desítky autobusů k jakési kárné demonstraci. „Seděli jsme někde na Vinohradech v obrovském sále za stolem, proti nám stovky rozlícených hasičů, kteří film ještě ani neviděli a museli jsme jim vysvětlovat, jak jsme to mysleli.
Trvalo to asi čtyři hodiny a Jára Papoušek (pozn. – spoluautor scénáře), který to s lidmi uměl, je nakonec uklidnil. Byli pak dokonce přátelští a na film se moc těšili,“ směje se ještě dnes Václav Šašek. Jenže snímek stejně nakonec skončil po pár měsících v trezoru a do kin se vrátil až po roce 1989 s obrovskou pompou.