Josef Laufer (74): V doutnících už jsem prokouřil dvě pěkné vily!
6 fotografií
Elegantní švihácký zjev, uhrančivý pohled, doutník. Je to jeho značka. Herec a zpěvák Josef Laufer (74) je pořád stejný, nemění se a život si užívá na plné obrátky. Hraje v muzikálu, divadle, pokračování filmového Kameňáku, rád si zahraje i tenis a chtěl by umět malovat…
Vzpomenete si, jaký to byl pocit mít před sebou poprvé publikum?
„Byl jsem takový třídní šašek, takže jsem pořád dělal legrácky. Ale před obecenstvem jsem byl těsně předtím, než jsem šel na vojnu, v roce 1958. Účastnil jsem se soutěže »Hledáme nové talenty«.“
Kolik vám bylo let?
„Osmnáct. V té době nic jiného nebylo, konalo se to k příležitosti odpoledních čajů. A když jsem přišel z vojny, tak jsme s Petrem Hapkou a textařem Petrem Radou chodili do kavárny do Alfy na Václavském náměstí. Tam se soutěžilo o nejlepší výstup. A kdo ten večer vyhrál, tak měl volný vstup a láhev vína na stůl. A tenkrát jsme se vyhecovali a zazpívali jsme rock´n´roll. Vždycky jsme pak už měli tu láhev na stole.“
Napsal jste knihu povídek Roura od Kamen a jiné povídky. Přitom jste tvrdil, že knihu rozhodně nenapíšete. Co se změnilo?
„Tolikrát mě oslovili, abych napsal knihu. Buď by to byla nudná sága, nebo by tam nemohlo být všechno. Tak jsem si říkal, že to nějak zkrátím, tak jsem napsal povídky.“
Jsou ze života?
„Ano, čerpal jsem z věcí, které jsou kolem nás. Málo toho se tam týká mně.“
Pozorujete rád lidi, sledujete jejich charaktery?
„V životě jsem se hodně věnoval i režii a psaní scénářů, takže ta základní psychologie tam funguje. Pracujete s charakterem postavy a člověka.“
Spousta lidí vás má zafixovaného jako zpěváka. Cítíte se spíše jako zpěvák, nebo herec?
„Já jsem herec i zpěvák. Je to těžký. Vystudovanou mám divadelní fakultu, takže jsem profesí herec. Nemohu se pokládat za zpěváka, když jsem to nestudoval. Jen pánbůh mi dal možnost projevu a hlas a sluch, takže se mi to hodí do krámu.“
Dříve jste se muzikálům bránil, proč jsem kývl na Mata Hari?
„Nebránil jsem se jim až tak moc. Teď je to můj jedenáctý muzikál. Počítám do toho i Gentlemany z roku 1966. Ten se hrál v Karlíně.“
Koho v muzikálu hrajete?
„Hraju kabaretiéra, je to velká role. (smích) Asi mužská hlavní role. Jsem průvodce celého příběhu.“
Máte s tou rolí něco společného?
„Ona je taková filigránská, zároveň má nadhled, je chytrá. Kabaretiér je něco, do čeho se člověk i v běžné situací může dostat. Dříve jsem ho už hrál.“
Co se vám na vaší postavě nejvíce líbí?
„Činoherní části, protože mi jsou bližší.“
Máte tam i nějaké taneční scény?
„Pořád se tam nějak pohybuji, ale s tanečnicemi. Tak nevím, jestli já sám mám taneční scény. Za sebe ne, ale snažím se hýbat tak, abych jim to nekazil.“ (smích)
Jak se udržujete v kondici?
„Hraji docela aktivně tenis, trochu si i cvičím sám. Ne, že bych posiloval, ale v mých letech je nutné si udržovat kondičku. A myslím, že na jevišti není znát, že bych patřil do šrotu.“
Patří k vám doutník, ale kouřit jste přestal.
„Stalo se to, když jsme dělali americkou verzi muzikálu Hamlet v divadle Kalich. Denně jsme zkoušeli deset hodin, já u toho pořád kouřil, až jsem se překouřil. Takže jsem jednoho dne zjistil, že tělo to nebaví. Přeji to všem kuřákům, aby se jim to taky povedlo. Víte, že kdybych dal dohromady peníze za kvalitní doutníky, které jsem vykouřil, bude to tak na dvě pěkné vily?“
V jedné inscenaci ale kouříte…
„Pokud je to v roli, tak kouřím, ano. Například v roli Columba ve Vraždě na recept. Doutník k němu patří. Nebo i ve filmu, když je to potřeba. A samozřejmě v Kameňáku.“
V Kameňáku 4 opět hrajete Lea Kohna, proč jste nabídku zase přijal?
„Hlavní důvod byl ten, že bylo potřeba uzavřít celou anabázi s mojí tchyní. A vzhledem k tomu, že ta úžasná herečka paní Tauchenová mezitím onemocněla a zemřela, tak bylo nutné to ukončit i v příběhu. Kohn tam musel udělat pořádek.“
Je jiné natáčet s režisérem Zdeňkem Troškou a s režisérem Jánem Novákem?
„Každý režisér je jiný a má jiný přístup. Člověk se jen herecky přizpůsobí.“
Nechyběl vám pan Troška?
„Ten mi chybí vždycky. My se máme rádi.“
Vaše nejslavnější písnička se jmenuje Sbohem, lásko, já jedu dál. Jak moc vám zasáhla do života?
„Nezasáhla do života až tak moc mě, ale kamioňákům. Oni často jezdí v noci. A stalo se dokonce to, že jsem se dozvěděl přes e-mail, že na Slovensku je sraz kamionů a že jeden si na něj pořídil celý obraz té písničky. Takže na korbě je můj portrét s doutníkem a přes celý kamion je napsáno, Sbohem lásko, já jedu dál. Je to celý příběh té písničky. Je to hymna kamioňáků.“
Takhle si ji zazpíváte někdy doma ve sprše?
„Ne, to určitě ne. V žádném případě. Ale není žádné vystoupení, kde by si ji nežádali.“
Nelákalo vás někdy herectví v zahraničí? Mluvíte anglicky, španělsky a německy…
„Až bude mít někdo mimo Karla Gotta tolik vystoupení v tolika zemích na světě jako já… Na to by byl celý další rozhovor.“
Já myslela, proč jste nezakotvil…
„Protože jsem všude doma. Jsem Evropan. Maminka Španělka, tatínek Čech, žil jsem v Anglii, narodil jsem se ve Francii, já jsem tady doma. Byl jsem asi v padesáti zemích.“
6 fotografií
