Herečka Sandra Pogodová: Partner není nutnost...
9 fotografií
Týden co týden se divákům představuje v hlavní roli populárního sitcomu »Helena«, účinkuje v zábavném pořadu »Copak bych vám lhal«, moderuje soutěžní pořad »Co je doma to se počítá« a hrnou se jí další a další pracovní nabídky. Sandra Pogodová (38) má na práci obrovské štěstí. Zato v soukromém životě, žádná sláva. Na chlapy má prostě pech.
Sandro, už jste konečně našla toho pravého?
„Ne, ne, nic se neděje. Teď mám nějakej stop stav. Ale musím říct, že mě to zas tak moc netrápí. Momentálně jsem šťastná. Plním si své sny, daří se mi v práci, mám skvělou rodinu, stýkám se s kým chci, dělám si, co chci. Není nutný, abych vedle sebe měla partnera.“
A co děti? Ani ty už byste nechtěla?
„Ty mi nahrazují diváci v divadle… Biologické hodiny mi netikají. Moje ségra má 2 holčičky, které jsou k sežrání. Řekla bych, že jsem fajn teta, která si s nimi vždycky ráda pohraje a rozmazluje je dárečkama. A jestli jednou děti budu mít, budu to brát s pokorou a budu šťastná. Ale nemusím je mít za každou cenu. Svět se mi kvůli tomu nezhroutí.“
Pojďme k vašim hereckým začátkům. Ve čtrnácti jste nastoupila na pražskou konzervatoř, ale v šestém ročníku vás vyhodili. Copak? Rebelie?
„Kombinace puberty a rebelie. Je vám dvacet, myslíte si, že máte ve všem pravdu a jdete hlavou proti zdi. Já už v té době hrála v muzikálu Jesus Christ Superstar a vydělávala. Navíc většina profesorů, co tam působila, tam zůstala ještě z dob komunismu, takže to pro mě nebyly žádné autority. Zachovala jsem se přesně podle svého znamení, jsem beran… Ale paradox je ten, že přestože mě vyhodili, zůstala jsem z ročníku jediná, kdo je dnes známý a koho herectví velmi slušně živí.“
Co na váš vyhazov tenkrát říkali doma?
„Máma je naštěstí dětská psycholožka, takže to uměla zpracovat a zvládat mě. Já byla odmalička problémová, chtěla jsem být středem pozornosti, všechny rozesmívat, ve škole jsem nedokázala tři čtvrtě hodiny sedět v lavici…Navíc jsem byla dyslektik, dysgrafik, takže když jsem dostala čtyřku z diktátu, byl to úspěch.“
Takže třídní průšvihářka.
„Učila jsem se dost špatně. Ještě, že moje starší ségra byla přesný opak. Bezproblémová holčička, která se sama učila a nosila samé jedničky, takže mamince splňovala představy alespoň jedna z nás.“
Co jste dělala po vyhazovu z konzervatoře?
„Pořád jsem hrála v muzikálu a naplno si užívala života. Několik let jsem žila ve stylu: sex, drogy, rokenrol…“
Vážně i drogy?
„Pohybovala jsem se v partě, která užívala kokain, na tanečních párty baštila extáze. Prostě mladá, blbá buchta. Zaplaťpánbůh, že jsem tohle období přežila já i moji rodiče.“
Byla jste na drogách závislá?
„To ne. Nikdy jsem nepotřebovala odbornou pomoc, abych s tím sekla. Patřilo to spíš k těm mejdanům. Jednoho dne jsem se pak rozhodla, že už toho prostě bylo dost a že je načase od základu změnit prostředí a život. Odjela jsem jako au pair do jedné umělecké rodiny do USA. Měli tři kluky ve věku 9, 11 a 13 let. Ohromná škola… Byli pěkně rozmazlení takovou tou typickou americkou výchovou a já jim dělala od rána do večera mámu. Možná proto ještě děti nemám. Stačilo mi to v Americe.“
To chce velkou odvahu změnit ze dne na den život a odjet za velkou louži do neznámého prostředí…
„Já už jsem v šestnácti cestovala stopem po Evropě…“
Vážně? To jste se nebála?
„K mé nátuře už to prostě patří… Víte, říkám si, že všechno máte v osudu, co se má stát, se stane.“
Nestalo se vám nikdy nic?
„Občas jsem zažila horké chvilky. O jednoho šoféra jsem típala zapálené cigáro, aby se probral, protože na mě začal šmatat a byl chudák nějakej roztřesenej. A jednou jsem taky zdrhala, s batohem na zádech, záchodovým okýnkem před jedním řidičem tiráku.“
Když jste se po třinácti měsících vrátila z USA, vrátila jste se hned k herectví?
„Kolegyně Jana Šulcová to vystihla naprosto přesně, říkala: když si herečka zlomí nohu, tak mají všichni pocit, že ji má zlomenou pět let. Obsazuje se a padne věta: a co tahle herečka? A někdo odpoví, ta ne, ta má zlomenou nohu. Za rok se řeší jiný film a ozve se, co tahle? Ta ne, má zlomenou nohu. No a o mě se pořád říkalo: Ta je v Americe. Po návratu jsem chodila na různé konkurzy, abych o sobě dala vědět, ale bylo strašně těžké získat nějakou práci…“
Co jste tedy dělala?
„Pracovala jsem třeba v pekárně, dělala uklízečku, produkční, barmanku… Práce za barem mě bavila asi nejvíc. Byla jsem dobrá v míchání koktejlů. (smích) V té době jsem začala dělat i dýdžejku. Pak jsme dokonce s Romanem Holým a baskytaristou z Monkey Business založili takovou skupinu. Jmenovali jsme se Disco Inferno a naše heslo bylo: tlustí muži nikdy nechodí do tělocvičny. Měli jsme na sobě oranžový trika se stříbrnou jitrnicí. Jako dýdžejka jsem se pak živila několik let. Hrála jsem třeba na svatbě Matějovi Ruppertovi, nebo na party po Českém lvu. Dneska už ale hraju jen párkrát do roka pro kamarády na mejdanech. Ty moje hity už jsou dneska leda tak pro důchodce.“
Jak jste se tedy dostala zpátky do herecké branže?
„Moc mi pomohl režisér Juraj Herz, který mi nabídl hlavní ženskou roli ve filmu Politik a herečka. Pak mě dokonce vzal i do divadla ke Karlu Heřmánkovi, který mě ale nechtěl a byl zásadně proti. Nelíbila jsem se mu a nebyla jsem tehdy známá. Juraj si mě ale prosadil a za to mu budu do smrti vděčná.“
A pak začaly žně v seriálech, kde jste se úspěšně zabydlela. Začala to Rodinná pouta, později známá jako Velmi křehké vztahy…
„Ty mi skutečně odstartovaly kariéru a dostala jsem se díky nim do povědomí diváků. Od té doby nemám finanční problémy a mám pořád nějakou práci. Tehdy mě začali poznávat lidi na ulici. Byla jsem ale ve fázi, kdy říkali, Ježíš, to je tamta z toho… A nevěděli, kam mě zařadit. Chvíli jsem uvažovala, že bych si dala pseudonym: Tamtaztoho.“
Práce je pro vás všechno, umíte vůbec vypnout a relaxovat?
„Loni jsem zjistila, že jsem dělala dva roky v kuse, tak jsem si řekla dost a vyčlenila si měsíc volno. Šla jsem pěšky do Santiaga de Compostela.“
To je zhruba 700 kilometrů… Jak dlouho jste to šla?
„Tři týdny. A sáhla jsem si na dno. Třicetistupňová vedra a já se, s osmikilovým batohem na zádech, drala do kopce. Měla jsem chvíle, kdy jsem si říkala: Co si tady dokazuješ? O co ti jde, ty huso? (smích) Přitom jsem měla našetřené peníze a mohla se krásně válet někde na Kanárech…“
A jaké to bylo?
„Krásný. Osvobozující. Leccos si uvědomíte a přestáváte se zabývat malichernostma.“
První velká role? Kamarád do deště II.
Pamatujete hlášku Sagvana Tofiho, který o malé, ošklivé zrzce s brýlemi neustále prohlašoval: ta po mně jde jako blázen… Tu holčičku hrála právě Sandra. Bylo jí sedmnáct let. „Na kamerovkách po mně pan režisér Soukup chtěl, abych omdlela. Tak jsem zašilhala a švihla sebou na podlahu. Byl nadšený. Asi jsem sebou švihla naprosto bezkonkurenčně, protože tu roli jsem dostala,“ přiznala s úsměvem. „Když na tom byla kámoška v kině, tak za ní seděli nějací kluci. V momentě, kdy jsem se objevila na plátně, pronesli: Ty vole, ta je šeredná jak šušeň. (smích) Dneska spousta lidí nevěří, že jsem to hrála já. To bude asi tím, že nenosím brýle.
9 fotografií
