Jak připravovali Egypťáné Tutanchamona na poslední cestu? Tajemství věčného života faraonů

Obyvatelé starověkého Egypta věřili, že tělo obsahuje několik duší. Pro spokojený posmrtný život bylo nutné, aby se v hrobce duše znovu spojily s tělem. Podmínkou bylo, aby tělo zůstalo v dobrém stavu zachováno co nejdéle. Proto se zrodila mumifi kace. O tom, že tato metoda funguje a na tělo, které by jinak zničil čas, se můžeme podívat i po staletích, jsme se mohli přesvědčit před třemi týdny, když egyptští vědci ukázali světu jednoho z nejslavnějších faraonů starověkého Egypta – legendárního Tutanchamona. Zajímá vás, jak vlastně Egypťané dosáhli toho, že se jejich panovník stále těší »dobré kondici«? Co všechno je potřeba s tělem provést za kouzla, aby vydrželo tisíce let v téměř nezměněném stavu?

Mozek nesmí zůstat uvnitř

Prvním krokem, který byl proveden, bylo zbavení těla všech vnitřních orgánů, ty se totiž po smrti rozkládají jako první. Celá procedura začala u mozku. Do levé nosní dírky se zarazilo dlátko, kterým byla proražena kost mezi nosem a dutinou lebeční. Do vzniklého otvoru byly zasunuty měděné háčky, kterými byl mozek zachycen a vytažen. Další variantou bylo otevření lebeční kosti v oblasti za levým okem. Mozek byl poté rozmělněn háčky a vytažen ven speciální lžící. Někdy byl do lební dutiny nalit louh, ve kterém se mozek rozložil.

Vnitřnosti odpočívaly mimo tělo

Tělo bylo na levé straně rozříznuto rituálním nožem, většinou pazourkovým. Člověk, který tuto proceduru prováděl byl následně vyhnán, protože tělo bylo posvátné a dotyčný se tedy paradoxně provinil proti tomuto zákonu. Jako další krok byl z těla vyjmut žaludek, střeva, plíce a játra. Tyto orgány byly nabalzamovány a uloženy zvlášť v tzv. kanopách, nádobách ozdobených obrázky egyptských božstev, tzv. Hórových synů. Imset střežil játra, Kibehsenuf střeva, Hapi plíce a Duamutef žaludek. Jediné srdce v těle zůstalo, protože bylo považováno za nejdůležitější orgán, který bude zesnulý na »druhém břehu« potřebovat.

Tělo bylo nutné vysušit

Dalším krokem při balzamování bylo vysušení těla. Nejprve byla tělní dutina zbavená vnitřností, pečlivě vymyta palmovým vínem, které díky vysokému obsahu alkoholu zničilo všechny hnilobné bakterie, které se už stačily v těle vytvořit. Do vymyté dutiny byla poté vložena myrha (vonná pryskyřice z myrhovníku) a různé další druhy koření. Otvor byl zašit a tělo připraveno k dalšímu sušení. Následně bylo potřeno aromatickými látkami a obaleno natronem, tedy hydroxidem sodným, těženým v oblasti pouštních jezer poblíž Káhiry. Tělo bylo ponecháno 70 dnů v horké místnosti. Natron způsobil, že tělo bylo po vysušení pružnější a více podobné živému člověku. Zašitá rána na levé straně těla byla přikryta balzamovací destičkou z kovu nebo vosku, ozdobená tzv. udžatem. Udžat symbolicky ránu zaceluje, ale funguje i jako pevně zavřená brána před různými patogenními mikroorganismy.

Zbývalo tělo pořádně zabalit

Poté, co bylo tělo zbaveno všech orgánů a řádně ošetřeno, vysušeno a ochráněno před hnilobným procesem, přišlo na řadu balení těla. Běžně se tělo balilo až do 20 vrstev bandáží, což je cca 380 m² látky. Čím více vrstev, tím lépe tělo drželo tvar. Provedení se v průběhu let ale měnilo, takže archeologové jsou podle způsobu zabalení dnes schopni poznat stáří těla. Jednotlivé vrstvy bandáže jsou slepovány horkou smolou, do které se také často přidává myrha a kadidlo. Posmrtný život byl podle starých Egypťanů místo plné nástrah, takže mezi jednotlivé vrstvy vkládali různé magické předměty a amulety ochraňující nebožtíka před démony a zlými silami. Návod jaké amulety použít a kam je umístit byl dopodrobna sepsán v tzv. Knize mrtvých. Celá procedura balení těla trvala až 15 dní, protože vždy bylo třeba počkat, až předchozí vrstvy důkladně zaschnou.

Sarkofágy vážily několik tun

Upravené a nabalzamované tělo se nakonec vložilo do rakve. Původně byla rakev pouze obyčejná, nezdobená truhla. Později bylo zvykem používat dvě rakve, jednu vnitřní a jednu vnější. V období tzv. Nové říše (2. tisíciletí př.n.l.) se rakve začaly vyrábět ve tvaru mumie. Specialitou byly tzv. sarkofágy, tedy rakve vyrobené z kamene. Dovolit si je ovšem kvůli obrovské fi nanční náročnosti mohli pouze ti nejbohatší, do roku 1380 př. n. l.dokonce jen faraoni. Sarkofág vážil i několik tun. Zajímavostí je, že slovo sarkofág v překladu znamená »pojídač masa«, protože dříve lidé věřili, že kámen, z něhož je sarkofág vyroben, maso nebožtíka prostě rozpustí.

František Jaderník, majitel pohřební služby
Zájem o balzamování je dnes nulový

Mají dnes klienti zájem o dlouhodobé balzamování těl nebožtíků?
„Klienti nemají zájem o dlouhodobou balzamaci z důvodu jiného systému pohřbívání v tomto státě. To znamená, že tělo se nevystavuje dlouhodobě před obřadem.“

Jaký mají podle vašeho názoru v současnosti vztah lidé ke svým zemřelým?
„Vztah lidí k zemřelým začíná být pouze ekonomickou otázkou, a ne morální.“

Používá se balzamování někde ve světě ve větší míře než u nás?
„Ve světě se balzamace používá právě z důvodu dvou až třídenního vystavení zesnulého. U nás se zesnulí vystaví jen na čtvrt hodiny před obřadem.“

Balzamování dnes stojí 50 tisíc

V současnosti je balzamování těl spíše výjimkou. Jedná se totiž o velice drahou a složitou proceduru, používanou ve 20. století hlavně pro politické účely. Na balzamování a následné vystavování těl mrtvých vůdců se specializovali především ve státech bývalého sovětského bloku. Balzamifi kace je v moderních podmínkách nesmírně složitý proces, jehož úspěch není nikdy jistý. Začneli balzamování později než pět hodin po smrti, je šance na úspěch mizivá. Balzamování vyjde dnes přibližně na 50 tisíc korun, další tisíce stojí následná péče.

U Lenina se vše povedlo, u Gottwalda ne

Například V. I. Lenin (1924) dodnes trůní ve svém skleněném sakrofágu v Kremelském mauzoleu. Balzamifikován byl ale například i bulharský komunistický vůdce Georgi Dimitrov (1949), proběhl i pokus balzamovat J. V. Stalina (1953), vlastního mauzolea se dočkal i československý prezident Klement Gottwald (1953). U něj ale, zřejmě kvůli chybám při balzamování, brzy došlo k poškození těla, které bylo později zpopelněno. Ovšem příkladů z moderních dějin je více. Filipínský prezident Marcos (1989), turkménský prezident Nijazov (2006), nebo třeba bývalý majitel Východoslovenských železáren a pražské Sparty, slovenský multimilionář Alexander Rezeš (2002) byli také nabalzamováni.