Publicista Miroslav Vaňura: VYHROŽOVAL MI VRAH, PTAL SE NA DĚTI...
Orlické vraždy, Stodolovi, Ivan Roubal. Z těch slov i po letech mrazí. Vybavíte si nejdrsnější polistopadové případy, které mimořádnou brutalitou vstoupily do historie. Do nové knihy Legendy kriminalistiky je všechny shromáždil, popsal a s detektivy okomentoval publicista Miroslav Vaňura (47). Potkal se s vrahy i pozůstalými, pročetl metráky spisů. Soubor morytátů je exkurzí do divokých let přelomu milénia, doprovodná fotodokumentace je naprosto jedinečná, neboť většinu snímků veřejnost ještě neviděla.
Knize předcházela stejnojmenná dokumentární série v televizi. Je to jakýsi bonus divákovi? Nebo jste chtěl mít případy pěkně pohromadě?
„Lidé mají knihy s kriminální tematikou rádi, a je to především pro ně. Máte pravdu, že jsou takto případy ucelené. Navíc dokument měl omezenou stopáž, nevešlo se do něj úplně všechno, co bychom chtěli. Takže jsme to právě v knížce napravili a je tam toho víc.“ Jak vůbec vznikla myšlenka natočit dokumentární sérii o zločinech? „Začalo to mým působením na Nově, kde jsem spolu s mojí ženou Danou v roce 2006 prosadil projekt 112 – V ohrožení života. Pak nás přetáhli na Českou televizi, Barrandov, formát zůstal víceméně stejný, jen se měnil název. No, a když nás nakonec přestali vysílat, bylo mi to líto a Danu napadlo vybrat několik případů, o kterých jsme informovali ve 112, a jít trochu víc do hloubky.“
Prozraďte mi, jak se vám podaří ty vyšetřovatele rozmluvit? Z vlastní zkušenosti vím, že jakmile vyžadujete po policii nějaké vyjádření, tak se musíte obrátit nejdřív na tiskového mluvčího.
„To je právě moje know how. Ne, podle mě je to tím, že všichni policajti vědí, že jsem na ně ulítlej. (smích) Nikdy nejdu proti nim a vždycky budu chtít vyprávět příběhy poctivých policistů, záchranářů i hasičů. Navíc vím, co můžu pustit a co ne.“
Říkal jste, že víte, co můžete pustit a co ne. Stalo se vám někdy, že jste něco nepustil?
„Mnohokrát. Teď už se to teda stává míň a většinou mi to nedovolují moje morální zásady. Třeba když ten vrah měl malé děti, které přece za tátu nemůžou, tak na něj nebudu zbytečně upozorňovat… Nebo například posunky zásahovky bych nikdy neodvysílal. Ani případy, které by mohly pro někoho vyznít návodně.“
Můžete být konkrétnější?
„Do Legend jsme třeba nezařadili případ mentálně postižené holčičky, kterou brutálním způsobem týrala její matka. To bylo snad to nejhorší, co může máma svému dítěti udělat. Ani o tom nechci mluvit, ještě teď mi z toho běhá mráz po zádech.“
Utkvělo vám nějaké setkání v paměti?
„Často vzpomínám na Stodolu. My jsme tehdy oslovili i Stodolovou, ale ta nás odmítla. No, co vám budu povídat, Stodola na mě dělal dojem, že to všechno dělal kvůli své ženě, kterou bezmezně miloval, ale ona jeho ne. Byl trochu… řekněme jednodušší. A víte, co mi tehdy řekl? Na to vážně nikdy nezapomenu: Tak trochu za to může policie. Kdyby nás chytla už na začátku, tak jsme nikdy osm lidí nezabili.“
Co vy? Měl jste někdy kvůli své práci strach?
„Měl. V rámci »Sto dvanáctky« jsme natáčeli i s vrahy, které pak pustili na svobodu. Mluvil jsem s jedním, který dostal 15 let a brzy ho právě měli propustit. Celou dobu našeho rozhovoru si mi stěžoval, že ho spoluvězni mlátí. Chudáček! A když jsem se ho zeptal, jestli bude mít na svobodě nějaký cíl, řekl mi, že by se chtěl zpátky do kriminálu dostat jenom za krádeže, protože na tom oddělení, kde jsou lupiči, ho nikdo bít nebude. No nic, odvysílali jsme to, pak ho pustili a já od něj dostal dlouhej dopis, kde mi vyhrožoval, psal, ať pozdravuju svoji ženu a děti… Tak jsem ten dopis vzal, odnesl ho Mírovi Antlovi a ten mi k tomu řekl: Pes, který štěká, nekouše, nic ti neudělá. Nicméně tehdy jsem měl vážně strach.“
Máte pro vrahy omluvu?
„Z těch, o kterých jsou Legendy, rozhodně ne. Ale představte si situaci: v kočárku máte malé dítě, jde po vás třeba zfetovanej pachatel a vy v ruce držíte pistoli. Co byste udělala?“
Celý rozhovor naleznete v tištěném Nedělním Aha!
