Jiří Šalamoun: Jak jsem maloval Fíka!
11 fotografií
Dal podobu nejznámějšímu českému psovi, obrovskému chlupatému hafanovi Maxipsu Fíkovi. Tyhle večerníčky milují malí i velcí, kreslený bobtail, který mluví, oslavil nedávno čtyřicítku, ale dá se říct, že nestárne. Malíř a výtvarník Jiří Šalamoun (82) zavzpomínal, jak Maxipsa maloval a že to nebyl jen slavný animovaný seriál, co má všechno na triku. Věděli jste, že dělal i známky a návrhy na bankovky?
Šalamoun je světově uznávaný umělec, grafik a vzdělaný odborník i profesor na několika univerzitách. Kapacita, přitom jeho obrázky jsou místy schematické, ale vtipné a nekomplikovaně naivní. Málo se ví, že ho ale paní ředitelka základní školy posílala učit na horníka... Málem jsme tak přišli o Fíka a další krásné knižní ilustrace i televizní filmy.
První maloval realitu války
Výtvarnicky se Jiří Šalamoun podepsal také pod komedii Jak básníkům chutná život. Navrhl dvě poštovní známky, československou bankovku a stal se z něj zapisovatel svých nočních můr. „Malovat jsem tužkou začal přibližně ve čtyřech letech. Mými prvními kresbami bylo vše, co souviselo s druhou světovou válkou. Aeroplány, tanky, padáky, tedy věci, které byly v té době vidět všude kolem. Nešlo tedy o něco výjimečného. Později jsem se zajímal o loutkové divadlo, takže došlo i na pohádkové marionety,“ říká Jiří Šalamoun.
Velkou inspirací mu byla později tatínkem zakoupená kniha s ilustracemi Brehmův život zvířat. Jedinečné realistické kresby našel i v knize Lovy a malování v divoké Africe od Wilhelma Kuhnerta (†60). Tenhle pán jezdil za zvířaty do Afriky před druhou světovou válkou – v době, kdy byla její část ještě kolonií Německa.
Měl se jít učit na horníka!
Jeho kreslení, vášeň pro barvičky, tuhu a papíry ale měly skončit už na škole při výběru povolání. Malý Jirka Šalamoun sebevědomě prohlásil, že bude malovat. „Ředitelka mi tehdy řekla, že bych měl jít na horníka nebo hutníka. V té době se totiž razilo heslo: Já jsem horník, kdo je víc! Nakonec moje rozhodnutí být malířem ředitelka akceptovala, protože to bylo ještě politicky přijatelné.“ Navíc měl od první třídy samé jedničky na vysvědčení, takže nebyl důvod jít právě na horníka.
První Šalamounovou ilustrovanou knihou byl Evžen Oněgin. Udělal do ní jen malé pérovky (kresby perem s vysokou konturou, které se dobře ryjí do sazečské předlohy). České nakladatelství Svět sovětů s tím bylo spokojeno, takže následovaly beletrie od Ivana Bunina (Pán ze San Franciska), perovky pro Rudé právo – Tichý Don od Šolochova a vybraná díla Kozmy Prutkova. Ilustracemi doprovodil knihy Poslední Mohykán, Hobit aneb cesta tam a zase zpátky a od Laurence Sterna – Život a dílo blahorodého pana Tristrama Shandyho, Pana Tau (vyšel ilustrativně dřív, než byl natočen film). Výtvarně spolupracoval na celovečerních filmech Holka na zabití, Jak básníkům chutná život, animovaných filmech Sestřeničky, Čtyři do černého, Opilý kocour.
Návrh bankovky: Jak to bylo s mrtvým partyzánem
„Přišel za mnou profesor Vladimír Silovský (†82), zda bych udělal návrh bankovky s tématem Slovenského národního povstání. Už nevím, jaké byla hodnoty, ale na jednu stranu jsem ztvárnil Tatry a na druhou mrtvého partyzána. Nakreslil jsem ho podle spolužáka a pozdějšího skvělého grafika a spolupracovníka Zdeňka Mézla (81). Nevím, kde bankovka nakonec skončila. Mrzí mě to, protože šlo o moc pěknou kresbu.“
Návrh Šalamouna je proveden v tužce, na lící je sovětský voják s chlapcem a na rubu mrtvý partyzán před pohledem na Banskou Bystrici. Realizována ale nakonec nebyla.
Při peněžní reformě v roce 1953 byly vydány do oběhu bankovky vyrobené narychlo v Sovětském svazu. Neodpovídaly však tradicím československé bankovkové tvorby a od roku 1955 probíhaly pokusy o jejich náhradu. Výtvarné soutěže byly opakovány, neboť vytvořené návrhy nevyhovovaly převážně z důvodů ideových, ale také výtvarných a technických.
V soutěži vypsané 11. června 1960 byl mezi sedmi uchazeči i Jiří Šalamoun. Hlavním figurálním námětem lícní strany mělo být »sbratření československého lidu s Rudou armádou osvoboditelkou« a krajinným námětem rubové strany „Banská Bystrica jako město revolučních tradic“. Barevný dojem bankovky měl být červený, text slovenský.
Porota ovšem opět konstatovala, že soutěž nesplnila očekávání. Proto se v ní pokračovalo, ale už jen mezi třemi autory, mezi kterými Jiří Šalamoun vybrán nebyl. Později byl porotou sice vysloven názor, že k pokračování měl být vyzván také Jiří Šalamoun, jehož návrh z roku 1960 „přesto, že obsahově nevyhovoval, měl značnou výtvarnou hodnotu“. V roce 1965 byla vydána padesátikoruna, jejímž autorem byl Václav Fiala.
Přednášel v Miami i Lipsku
Jiří Šalamoun studoval na Akademii výtvarných umění v Praze a Vysoké škole grafiky a knižního umění v Lipsku. Vedl ateliér ilustrace a grafiky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Věnuje se volné grafice, především barevné litografii, kresbě, akvarelům, knižní ilustraci a typografii.
Podílel se na více než třiceti krátkých a středometrážních kreslených filmech, z nichž nejslavnějším se stal 26dílný večerníčkový seriál o Maxipsu Fíkovi z let 1975 – 1984. Šalamoun, který se domluví v 5 jazycích, byl dlouho vyhledávaným přednášejícím na Východě i na Západě. V roce 1990 se stal univerzitním přednášejícím grafického umění a ilustrací na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde byl roku 1992 jmenován profesorem. V letech 1990, 1991, 1993 vedl kreslířskou a ilustrátorskou třídu na mezinárodní letní akademii výtvarného umění v Salzburgu. V roce 1992 přednášel na Miamské univerzitě v Oxfordu ve státě Ohio a v roce 1995 na technické univerzitě v Mohuči.
Jiří Šalamoun ilustroval a upravil přes 100 knih, navrhl asi 40 kreslených filmů a vytvořil více než 60 barevných litografií, bezpočet plakátů, scén a časopisových ilustrací. Získal na 50 prestižních mezinárodních ocenění především za ilustraci, knižní a plakátovou tvorbu, včetně ADC v New Yorku (1974, 1987). Je držitelem Gutenbergovy ceny města Lipska (1986).
Jiří Šalamoun je podepsán rovněž pod dvěma poštovními známkami. První vyšla k 45. výročí Velké říjnové socialistické revoluce (Aurora), druhá k Maxipsu Fíkovi.
Jak to ale bylo s Fíkem, který je televizní ikonou a hrdinou všech dětí i dospělých? „S Maxipsem za mnou přišel v roce 1975 režisér Rudolf Čechura, se kterým jsme před tím udělali úspěšně psa Kaštanku od Antona Čechova. Scénář se mi zalíbil, protože jsem maloval psy v různých podobách už před tím pro Američana Geina Deitche (93), jenž se vydal od Walta Disneyho pracovat do Prahy, která byla už tehdy známá svoji kvalitou animovaných filmů studia Bratři v triku.“
O tom, že Maxipsa Fíka bude zastupovat plemeno bobtaila, rozhodla prakticky Šalamounova návštěva Anglie. V té době pracoval na dvou dílech Pickwicka od Charlese Dickense a v jednom z tamních muzeí si zaznamenával nejrůznější detaily, které potom ve svých ilustracích také použil.
Fík mohl být i bernardýn…
„V Anglii jsem se chtěl podívat i všude tam, kam mě to táhlo. Navštívil jsem i katedrálu v Salisbury. V tu chvíli tam zrovna nějaká paní venčila dva bobtaily a mně se toto plemeno s dlouhými chlupy okamžitě zalíbilo. Fík měl být podle scénáristy Rudolfa Čechury (†83) především velký pes. Sám choval bernardýna, což jsem ale ještě v té době nevěděl, jinak by Maxipes Fík byl možná právě bernardýn. Režisér Václav Bedřich (†90) mě tehdy vybídl, abych nějakého na ukázku nakreslil. Můj návrh bobtaila prošel napoprvé. Udělal jsem ho s vousy, které za ním při běhu vlají. Věděl jsem, že se to bude nejen dobře kreslit, ale taky animovat, což bylo důležité. Poté, co spatřil světlo světa, se v Praze jmenoval Fík pomalu každý pes.“
Fíka měli i doma
Bobtaila si vynutila po 4 letech urputného boje i Šalamounova dcera Bára. „Poté, co jsem v časopise Pes přítel člověka našla inzerát na neznámé plemeno, a v knize, kterou mi dala naše známá z domu, jež psy neměla v lásce, jsem si vyhledala jeho podobu, bylo vše zpečetěno. Bylo mi tehdy deset roků, ležela jsem doma s chřipkou a táta mi chtěl udělat radost, tak mi toto malé 4měsíční tele přivedl domů.
Jmenoval se Elster a přispěla jsem si na něj 700 korunami, což byla tehdejší čtvrtina jeho ceny, ale pro mě to byl majlant,“ říká s úsměvem ilustrátorka Barbara Šalamounová (53). Dnes chová 14 měsíční Almu - bearded kolii, tedy vyšlechtěné plemeno z kolie a bobtaila.
Jiří Šalamoun si před mnoha lety začal zapisovat svoje sny. „Ty živé mě doprovázely odmala, tak jsem si je začal později zapisovat. Pamatoval jsem si do detailu především hrůzné sny. A tak tomu je dodnes,“ dodává na závěr Jiří Šalamoun. Občas své noční vize promítne do obrázků, jsou vlastně i velmi inspirativní. Takže už asi víte, proč se jedna řada populárního seriálu jmenuje Divoké sny Maxipsa Fíka.
Josef Dvořák: Na vnoučata musím mluvit jako Maxipes Fík:
11 fotografií
