Koleník z První republiky prodává své jméno!

Seriálový Vladimír Valenta je romantický elegán z dob minulých. Jaký rozdíl je mezi ním a skutečným Jánem Koleníkem?
„O Vladimírovi jeho příznivci mluví, že je charakterní. S tím souhlasím. Ovšem netřeba zapomínat, že postava Vladimíra je napsaná podle schématu romantického hrdiny. Tady už rozdíly vnímám. Já určitě nejsem romantický hrdina ani na věčnou romantiku nevěřím. Třetí věc je, že on je schopen v dobré víře a snahou bojovat za dobro toho hodně zkazit. Opustil ženu s dítětem, myslel jen na sebe. Takovou situaci si já nedovedu představit, ale v životě nic není jen černobílé. A tak to vlastně má být.“

Takže jak byste charakterizoval sám sebe?
„To je velmi intimní věc, těžko zveřejnitelná, protože to, co si o sobě myslím dnes, nemusí být pravda zítra. Umím se ovládat, to mě navenek dělá racionálním a pragmatickým člověkem. Ale neříkám, že se řídím jen rozumem, protože mám i svůj vnitřní svět, který je občas v chaosu. Také jsem obětí toho, že jsem neuvěřitelný detailista.“

První republika se už dokonce vysílá v Íránu, nově také v polské televizi. Projevuje se to na nárůstu vašich fanoušků ze zahraničí?
„Tak to jste mě rozesmál! Před časem na mne totiž začali reagovat uživatelé na sociální síti kdesi z Íránu. Nejdřív jsem se lekl jejich znakového písma, protože jsem neměl zdání, o co jde. Pak jsem se dozvěděl, že seriál vysílá tamní televize. Takže toto je asi jediný dosah a myslím, že jiný to mít nebude. Ale seriálu samozřejmě přeju, ať má co největší úspěch všude.“

A co ti domácí? Jak to máte s nimi?
„Tak například z Česka i po dvou letech od vysílání První republiky dostávám ručně psané dopisy na klasickém dopisním papíru od divaček a dam, které by mohly být mými babičkami. Ty dopisy jsou skvělé, velice často moc vtipné a na všechny poctivě odpovídám, protože si toho velice vážím. Nedostávám ale jen ty pochvalné, chodí i kritické – třeba v tom znění, že jsem namyšlený. A také mi chodí dopisy se svatými obrázky, abych se už oženil a obrátil se na víru.“

Takže divačky by vás už rády viděly v chomoutu. Jak to vidíte vy?
„Moje volba je zatím ne. Při mém povolání a současném století je celkem běžné, že v této otázce není kam spěchat.“  

A co děti?
„Momentálně můžu říct jen tolik, že bych si dovedl představit, že bych měl děti. Štěstí a smysl života ale spočívá i v mnoha jiných věcech.“

Naplnění nacházíte i v divadle. Co je vám bližší? Práce před kamerou, nebo na divadelních prknech?
„Jsem herec, který potřebuje jak jeviště, tak práci před kamerou. Ve filmu nebo seriálu si užiju práci v exteriérech, ovšem můj výkon značně ovlivní střih a postprodukce. V divadle je to v daný večer tříhodinové dobrodružství, které buď klapne, nebo ne. Obě tyto disciplíny jsou jedinečné a velmi mě naplňují.“

Vždy jste chtěl být hercem?
„Určitě ne. Chtěl jsem být snad vším, co existuje. Jednu chvíli přírodovědcem, poté řidičem. Pro herectví jsem se nadchnul až na vysoké škole, protože až tam jsem nabyl konkrétní představu, co toto povolání znamená. A doporučil bych každému, kdo by chtěl herectví studovat, ať to zkusí. Ono to totiž, někdy vypadá, že je to snadné řemeslo. Ale není.“

Když se herci daří, roste i popularita. S tou si ale ne každý poradí. Jak to máte vy?
„Snažím se být pragmatik. Uvědomuji si, že pracuji v televizi, hraju v divadle a je to tak trochu obchod, ve kterém prodávám své jméno, tvář. Snažím se dělat všechno naplno, ale také si uvědomuji rezervy a dovolím si říct, že stojím nohama na zemi. Ke své práci mám pokoru jak před kamerou, tak v divadle, kde je to tvrdá dřina, pokud to chcete dělat na úrovni.“

Jak vznikal rozhovor
Po několika týdnech domlouvání našel Ján Koleník v nabitém diáři skulinku, kdy měl možnost a chvíli, aby odpověděl na moje otázky, i ty více osobní. Jano, jak mu říkají kamarádi, ochotně odpovídal, i když záhy musel běžet na natáčení druhé řady seriálu První republika. 

Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném deníku Aha!