Rudolf Desenský (37): Krotím psy zabijáky

Zvyšuje sebevědomí těch bázlivých, krotí zlé a útočné, ze zabijáků dělá neškodné plyšáky. Proč?

Míval jsem na psy alergii

Měl tak silnou alergii na psy, že stačilo pouhé pohlazení, aby skončil v nemocnici. Situace se od základů změnila v době, kdy se vyučený hodinář oženil a s manželkou chtěl koupit zahradu. Tenkrát ho prodávající pozemku postavil před krutou volbu: buď koupí pozemek i se psem, nebo pes skončí v sousedově guláši. „Řekl jsem mu, ať ho tam nechá. Do půl roku jsem se z alergie dostal a práce se psy mě začala bavit,“ vzpomíná na klíčový moment svého života Rudolf. Pak měl najednou psy dva. Lidé mu totiž přivedli druhého psa v domnění, že mu ten jeho utekl. Následovalo štěně, které mu později ubili lidé, kteří cvičili psy na kšeft jen proto, že jim ho nechtěl prodat. Ale to už Rudolf psům postupně zcela propadl…

Získal jsem psí přátele,ztratil manželku

Rudolf se kvůli psům dokonce rozvedl. Prý mu to ale nevadí, našel totiž nový smysl života. Sháněl knihy, chodil na cvičák a získával zkušenosti v praxi. Dnes mu lidé vodí psy, které by nechali jinak utratit, nebo žádají o radu, jak s nimi zacházet. „Teď mám všechny psy, které chci, hlavně ty zlobivé a vyvrhele, jako jsem býval kdysi já. Možná proto si s nimi tak rozumím,“ říká muž, který se roky učil řeči vlků. Tu prý úspěšně využívá i v komunikaci se psy. »Popovídá« si ale i s opravdovým vlkem, mezi smečkou jeho psích kamarádů se totiž pohybuje i karpatský vlk.

Jeden pes mě potrhal

Rudolf žije v obklopení smečky, která na první pohled vypadá děsivě. Respekt budí hlavně mohutný kavkazský pes Sato, který skončil v ovčárském azylu jako nenapravitelný zabiják psů. Teď vychází se všemi a jeho současný pán o něm mluví jako o plyšáčkovi. Jeho převýchova prý Rudolfovi trvala pouhý den! Psy, kteří napadali lidi, má Rudolf podle svých slov srovnané za tři minuty, a po dobrém. Takový, který by s ním nakonec nebyl kamarád, údajně neexistuje. Vlastně jeden takový byl. „To jsem byl ještě mladý a hloupý. Paradoxně to byl novofoundlandský pes, záchranář, který má tahat tonoucí z vody. Patřil jednomu rádoby »specialistovi« na převýchovy, který z něj udělal bojovníka. Nečekal jsem to a výsledkem bylo, že mě vláčel deset minut po zemi. Jenom na předloktí pravé ruky jsem měl padesát dva děr a na rukou a na nohou dohromady stovku dalších. Ve čtyřech lidech mě na chirurgii šili dvě hodiny. Za psem, který mě napadl, jsem chodil do útulku, kam ho převezli, ale úřady rozhodly, že bude utracen. Mrzí mě to, protože jsem ho chtěl. Postupně jsme se totiž spřátelili,“ vzpomíná na jediného psa, který ho kdy dostal na záda. „Vážím si ho, protože zaútočil čelně, měl na to, a to ctím,“ dodává.

Ze zabijáka beránek

V útulku se počet čtyřnohých obyvatel mění, nejvíce jich tu žilo dvaačtyřicet. V současné době je jich kolem dvacítky, ale jen jeden stále nemůže do smečky. Tím nepřizpůsobivým psem je kříženec československého vlčáka s německým ovčákem Benem, který terorizoval celou rodinu. Toho si prý nikdo nevezme a on kromě Rudolfa pro změnu nikoho nechce. Zato fenka, která pokousala sedm lidí, je teď jako beránek a se svým současným páníčkem se »pusinkuje«. „Když ji sem přivezli, okamžitě se na mě vrhla, ale teď je v pohodě. Zlá byla ze strachu. Na vině je vždy pán a výchova. Lidé nechápou, že rozmazlováním přehazují myšlení psů úplně jinam. Neuvědomují si, že to není člověk! Polidšťují je a myslí si, že pes rozumí tomu, když dostane přes čumák za něco, co udělal před dvěma minutami. Tak to ale obvykle není. My máme depky z minulosti, pes však žije v reálném čase,“ vysvětluje psí šaman Rudolf Desenský.

Azyl pro odepsané psy

Se psy, kteří napadli člověka, si svérázný muž poradí během tří minut. „Podívám se mu do očí a jdu proti němu takovou silou arogance, že to raději vzdá. Řeším to psychologickým nátlakem, protože tolik síly na cizím území v sobě žádný pes nemá. Snažím se z nich udělat kamarády. Ztřískat psa znamená bát se k němu otočit zády,“ říká Rudolf, jehož nejzákladnější finta je i znalost vlčího jazyka. Kdysi se učil od vlčice, nyní chová karpatského vlka, který žije ve smečce s ostatními psy. „Je to obrovská deviza, kterou nelze předat. Čtu jejich myšlenky, znám jejich problémy a ty se snažím naučit i lidi,“ dodává. Ti, kteří vyhledávají jeho pomoc, se dělí do dvou skupin. Jedna potřebuje poradit, druhá již všechno vzdala a chce se svého psa nějakým způsobem zbavit, aby ho nemusela utratit. Takové si ve svém azylu nechá, dá je dohromady a potom jim hledá nové páníčky. Pokud možno moudřejší, kteří si neberou psa pouze jako hračku.

Rudolfovy rady

• Co dělat při napadení psem?
  „Nemávat rukama, nápřah je první signál, který donutí psa vystartovat. Dám ruce do kapes, postavím se bokem a čekám. Nadechnu se, vydechnu a snažím se zachovat klid. Pes dokáže vycítit hladinu adrenalinu. Adrenalin strachu mu signalizuje, že po nich jdete. Psi většinou neútočí na nepohyblivý cíl. Kořist je to, co utíká, obzvlášť, když to vříská.“
• Jakého psa si vybrat?
  „Každý pes je obrazem svého pána. Proto by měl každý při výběru psa myslet na svou povahu. Kliďas by si měl vybrat klidného, ne protiklad. Problémy nastanou, když si vyberete psa, který vaší povaze nebo způsobu života neodpovídá. Například tramp si obstará na vandry buldočka, který se hned zadýchá. Lovecký pes je zase nevhodný do malého bytu.“
• Kteří psi jsou nejvíce nebezpeční?
  „Není to rasou, ale mírou rozmazlenosti. Nad jezevčíky, kteří někoho pokousali, většinou každý mávne rukou. Pokud je to ovčák, rázem je z něj nebezpečná šelma a běda, když někoho pokouše jeden pitbul z tisíce. Německých ovčáků jsou čtyři pětiny, zbývající pětina jsou ostatní plemena. Když to přepočítáme na procenta, nejvíce úrazů je od dobrmanů a kokrů. Ti se s tím moc nemazlí.“