Virtuos Brabec (63): Na kytaru hrál i tučňákům!
9 fotografií
V roce 1997 odehrál Lubomír Brabec jako první muzikant vůbec koncert v Antarktidě, kam se pak ještě dvakrát vrátil. Jednou na plachetnici, dvakrát letadlem!
„Že to bude úplně první koncert, jsme zjistili, až jsme tam přijeli,“ říká kytarový virtuos. Poté nastal spor, zda bude na chillské či argentinské stanici. Nakonec se konal na neutrálním území – na lodi Greenpeace. Posluchači přiletěli helikoptérami z okolních stanic a koncert slavil obrovský úspěch.
Jakou vzpomínku ve vás zanechala Antarktida?
„Je to magická země. Dostat se tam je strašně těžký, jako by vás nechtěla přijmout. Ale v momentě, kdy se tam dostanete, tak vás nechce pustit. Vždycky byla cesta zpět z Antarktidy daleko horší a nebezpečnější. Naposledy jsme například odjížděli za veliké bouře, kdy to bylo jen tak tak. Antarktida je neporušená země, kde člověk nikdy nevystřelil na člověka, kde se nesmí nosit zbraně a kde zvířata neznají člověka jako svého nepřítele. Takže když přijdete na lachtaní pláž, tak se lachtan podívá, jestli mu nebudete balit ty jeho lachtanice. Kdybyste k nim šli moc blízko, tak po vás vyjede. Ale jinak je mu to úplně jedno. (směje se)“
Která cesta tam byla dobrodružnější – letadlem, nebo lodí?
„Do Antarktidy se lítá jen vojenským speciálem, takže to není jako na normálním letišti. Řeknou vám, ať se ubytujete a každej den v šest ráno se přijdete zeptat, zda se letí. Takže jsme se týden chodili ptát. Pořád jsme si říkali, proč neletíme, když je krásný počasí. A pak jsme zjistili, že je to vojenský let a naopak se čekalo, až bude ošklivo, aby si pilot vyzkoušel, jak se přistává v Antarktidě, když je tam hodně mlhy. (směje se) Ale dobrodružnější cesta byla stejně lodí.“
Jak to na lodi probíhalo?
„Jelo nás šest, ale měli jsme anglickýho kapitána, protože tam bych si netroufl, člověk musí ty vody znát. Museli jsme dělat vše sami – vařit, držet služby, o všecko se starat. Cesta trvá čtyři až pět dní.“
Neměl jste při plavbě strach?
„Já se moc nebojím. Ale když jsme se ve velké bouři vraceli zpět, utrhl se nám barel s odpadky přivázaný na palubě a plaval vedle lodi. Kamarád ho vyndával, když přišla vlna, takže ve vodě skončil kamarád i barel. Takže jsme tahali na loď oba. To bylo hodně dobrodružný. Nezdá se to, ale dostat se zpět na loď je fakt těžký.“
Co jste vlastně jedli?
„V Argentině nakoupíte bifteky a vezete je s sebou. Výhoda je, že v Antarktidě se vám nic nezkazí. (směje se) Pak je ale veselo, protože po nějaké době už biftek nemůže nikdo ani vidět. Kromě toho jsme vezli ovci, která se přiváže na loď, pořád se prosoluje a z ní se ukrajuje na vaření.“
A jak to bylo s alkoholem?
„Když se pluje, tak se nesmí pít. Na otevřeném moři vůbec ne, maximálně pivo po obědě. (směje se). Když ale zakotvíte v přístavu, tak se všichni těší na panáka. Měli jsme s sebou whisky, ale potřebovali jsme do ní led. A protože tam plují krásný modrý kry, vzali jsme si sekyrku a zajeli ke kře na člunu a osekali ten nejmodřejší led. Ten je prý nejstarší, možná i tisíce let. A ten jsme si dali do panáka. Ale chuťově to poznat nebylo, byla to normální čistá voda. (směje se)“
Měl jste někdy mořskou nemoc?
„Měl. Každej, kdo jede na moře, musí mít mořskou nemoc. Ale ono to přejde. Tři dny zvracíte a pak máte pokoj. A pak ji už nedostanete, určitou dobu jste imunní.“
Nechystáte se tam ještě vrátit?
„Já bych jel hned, ale je to otázka peněz a času. Potřebuji na to dva měsíce. Ale myslím, že tam ještě jednou vyjedu.“
9 fotografií
