Zpěvák Martin France (47): Prokopli mi hlavu kanadou!

Martine, váš život nebyl zrovna procházka růžovým sadem. První věc, která vše odstartovala, byl vyhořelý byt. Jak k tomu došlo?
„Tehdy nade mnou bydlel psychicky nemocný soused. Pravidelně mi vylíval zbytky na okno – nudle, kávu, ale i výkaly. Jednou, když už to bylo neúnosné, jsme na něj vlítli, a to byl pohled! Postel plná odpadků, novin, kabátů, chuchvalců prachu, všude flašky od toluenu, ředidel, alkoholu. Dřez plný, záchod ucpaný, protože do něj házel otevřené plechovky od jídla, lezli tam červi, všude byl strašný smrad. Na zemi měl malý lihový vařič, ale tenkrát nás ještě nenapadlo, že může dojít k tragédii.“

Co se stalo potom?
„Bylo to asi o čtyři měsíce později. Přijel jsem z představení, šel si lehnout a měl jsem pocit, jako bych v bytě cítil kouř. Ráno jsem se probudil, nemohl jsem dýchat, v pokoji bylo úplně bílo. Strop byl prohnutý, horký a z praskliny šel dým. Kdybych tehdy byl po nějakém flámu, tak jsem tu už nebyl. Strop se totiž za chvíli propadl, spadl na mou postel, od toho mi začal hořet byt. Tehdy mi nezbylo vůbec nic, jen oblečení, které jsem si večer odložil v koupelně. A onen soused tam uhořel.“

Aby toho nebylo málo, o něco později jste málem přišel o nohu...
„Asi o tři roky později jsem si doma ukopl malíček o křeslo a při pádu jsem si odřel kolena. Ta jsem si normálně ošetřil, na to jsem byl zvyklý z atletiky, gymnastiky a dalších sportů, které jsem před tím dělal. Díky nim taky říkám, že mám nohy jako podstavce od Národního divadla (směje se). Za týden mi začalo v jednom koleni škubat, kulhal jsem, noha mi zarudla a začala natékat, a to postupně od třísel až po kotníky, až byla úplně černofialová.“

To vám muselo řádně zkomplikovat i profesní život…
 „To ano. Tehdy jsem hrál Elvise v muzikálu Beatles. Ten den, kdy mě odvezli do nemocnice, jsem byl ráno ještě ve vysílání Prima jízdy. Pak už vše nabralo rychlý spád. Řekli mi, že jestli je problém až v kosti, je noha na amputaci. Nevěřil jsem, chtěl jsem domů. Nepustili mě – prý by za tři dny mohl přijít exitus. Nakonec se zjistilo, že problém je na kosti. Odsávali mi hnis, seškrabávali jej. Dali mi takový dren, který byl široký jak trubice od pračky. Tak strašně to bolelo, že jsem jim roztrhal i nemocniční lehátko! Naštěstí mi nohu zachránili, ale půl roku trvalo, než jsem začal normálně fungovat. Mohla za to údajně nějaká bakterie, kterou jsem někde náhodou vdechl, a ten pád na kolena infekci rozjel.“

Do třetice pak přišel další vážný úraz. A to jen proto, že jste se zastal kamaráda, po kterém nějací »feťáci« chtěli cigaretu.
„Ano. Bylo to po zahájení Febiofestu. Šel jsem domů, když jsem uviděl na ulici rvačku. Všiml jsem si, jak tam tři kluci mlátí kamaráda, tak jsem mu šel pomoct. Rval jsem se jak kůň, jenže oni byli tři. Jeden z nich mě shodil a prokopl mi »kanadou« hlavu. Jak jsem později zjistil, posunuli mi levou obličejovou část tři milimetry dovnitř, praskla mi kost a já jsem nemohl ani otvírat pusu. Museli mi ji háky vracet zpět. Naštěstí se to podařilo, dokonce mi nezůstala žádná jizva. Dodnes se mi ale vrací potíže, při větší změně počasí mi někde nateče obličej. Třeba jednou nebo dvakrát za měsíc.“