Anife Vyskočilová (42): V kavárně mám chlapy přivázaný po židlích!
4 fotografie
Známe ji dobře, temperamentní, svérázná. Anife je svá a tak trochu neřízená střela, které v žilách koluje jižní krev. Nesnáší nenávist a negativně naladěné lidi a s ničím se nemaže. Ve svém Anicafé v centru Prahy obsluhuje sama, a když nestíhá, klidně vás zapojí do práce. Umí to ale s lidmi tak, že se sem rádi vracejí. Bezprostřední Anife zuje botky na podpatcích, po dvorku pobíhá naboso a chystá se na své hosty…
Anife, máte tu spoustu zajímavých vychytávek, třeba pánské košile místo potahů na židlích. To jsou všechno vaše nápady?
„Ano, to jsem si vymyslela já. Třeba toto je přítelova košile, tedy byla, už není. (směje se) Já vždycky nějakou vyžebrám – košile tu má syn, přítel, kamarádi. Podívejte (ukazuje potahy na židlích): Můj přítel, můj přítel, můj syn, můj syn a tamto jsou kamarádi. Já si takhle chlapy přivážu a oni mně pak nikam nejdou.“
Takže myslíte, že muže je nejlepší uvázat?
„Ale jenom jejich košile na židle! Ve skutečnosti chlapa musíte pustit volně. Jakmile ho držíte a přivazujete, tak vám uteče. Chlap je jako pes. Ten chodí a chčije všude a chčije a chčije, a pak se vrátí domů, kde má svoji oblíbenou lavičku, polštářek, mističku. Takhle to prostě chlap má nastavené.“
Máte tu útulnou kavárnu, kdo tu obsluhuje?
„Já. Všechno si tady dělám sama. Personál nechci. Jsem nervózní, jak vidím koště nakřivo, Hned začnu křičet: Děláš to blbě, takto se to nedělá! A jdu ho narovnat. Kavárnu jsem otevírala minulý rok, původně to bylo jen kadeřnictví.“
Kdo sem chodí nejčastěji?
„Cizinci. Všechno okolo jsou hotely. Chystám jim tu snídaně. Uvnitř se jí, hlavně když je zima, jinak sedíme venku. Sama si všechno nejen chystám, ale taky peču. Každý třetí den – muffiny, bábovky, štrúdl, všechno. Nejlepší je, že já upeču doma bábovku a přítel mi řekne: Anife, já už mám bábovek dost, já nechci. A já odpovím: To nevadí, já ji prodám.“
Když chystáte snídaně, máte tu vybavenou kuchyň?
„Mám tu jen jednu malinkou plotýnku! Ale připravím snídani rychle, mám na to své postupy. Přijde třeba francouzská rodina, vidím, že jsou trochu odtažití. Připravím jim talíře, přinesu příbory v misce a ubrousky. Říkám: Vy jste dcera? a ona: Ano. Tak tady máte ubrousky, takto je poskládáte, do toho strčíte příbory. Dám jí práci. Než přijdu, ona to udělá. Připravím vajíčka, dám jim je doprostřed a říkám Vy jste maminka? Tak je spravedlivě rozdělte všem. A nakonec se stane, že se jim tu strašně líbí, protože se cítí jako doma.“
Takže nemáte problém hosty zaměstnat?
„Vůbec ne. Zaměstnám klidně každého, neřeším, kdo to je. Třeba mi sem přijde dvacet chlapů, všichni chtějí snídani a já tady zrovna zametám. A tak říkám, kluci, to je vás na mě moc, a už rozděluji práci. Ty budeš zametat, ty budeš krájet rajčátka, ty budeš grilovat slaninku, ty budeš se mnou míchat vajíčka… Pak to dáme na stoly, všichni si sednou a začnou jíst a je to pro ně jako u maminky nebo u babičky. Za rok se mi pak lidi vracejí.“
Trávíte tu celé dny?
„Často ano. Musím se zaměstnávat, protože já mám děti velký. Vyrostly, tak se cítím sama. Navíc mě to strašně baví. Vždycky jsem si přála mít svůj vlastní podnik. Když jsem vydělala za knížku peníze, tak jsem si nešla koupit šaty. Řekla jsem si, že chci mít něco vlastního s tím, že ty lidi budu obsluhovat. Navíc se mi tu scházejí všichni kamarádi. Ten dvůr je takový veselý.“
Jak jste vlastně přišla na to, že napíšete knížku?
„Jela jsem do Maroka a tak se mi tam líbilo, že jsem si řekla, že musím začít psát. Začala jsem vyprávět historky a Pepa Ducký říká: Aničko, ty tak hezky vyprávíš a tak dobře vaříš, proč nenapíšeš knížku? Tehdy měl Martin Chodúr koncert v Praze a byla tam i jedna vydavatelka. Já za ní přijdu a říkám: Prosím vás, já chci napsat knížku. A ona na to: A vy jste kdo? Já jsem nějaká Anife a napsala jsem o Maroku. A ona si to přečetla a rozhodla vydat.“
V knížce píšete i o dalších zemích, třeba o Tunisku. Je to vaše srdcová záležitost?
„Ze začátku jsem si myslela, že mi Tunisko nebude nic říkat. Řekneš Maroko, vidíš Marakéš, Turecko je Istanbul, Afghánistán Kábul. Ale Tunisko? A pak jsem tam přijela a zamilovala se! Oni mají poušť, fatu morgánu, oázy. Potkala jsem tam opravdickýho berbera! A taky se zde natáčely Hvězdné války. Takže tam teď, na konci května, jedu znovu. S dalšími známými lidmi – se Sámerem Issou, Ornellou Štikovou a tak.“
Hodně žen k vám chodí cíleně na kosmetiku, i některé celebrity…
„Ano, byla tu Míša Dolinová, Bára Basiková chce přijít, teď jsme tu měli Miss Ázerbájdžán. Chodí sem i ženy s partnery. Přijdou, nasnídají se, on si tu posedí, anebo se natáhne, mám tu totiž i matrace a polštářky. A žena jde dovnitř, udělají jí nehty, obočí, vlasy, kosmetiku a komplet odejde. Všichni jsou spokojení.“
Všude na nábytku i na nádobí máte cenovky, proč?
„Všechno tu prodávám. Tady neexistuje něco, co by nebylo prodejné – kromě mě. (směje se) Přijdete, líbí se vám lustr, s 20-30% slevou je váš. Tady se to pořád mění. Když přijdete za dva měsíce, zase to bude jiné. Je to takový pelmel, který neexistuje v Čechách. Všichni říkají, jak je to možné, že jsem v Čechách dokázala udělat kavárnu s kosmetikou a showroomem s nábytkem dohromady. Mám tu i starožitný porcelán. Já jsem staromilka, nemám moc ráda moderní věci. Můj přítel zase miluje modernu, železo, kov, sklo.“
Nehádáte se kvůli tomu?
„Ne, ne. My jsme jak jing a jang. Doplňujeme se. Takže například na strohou skříňku doma dáme orientální vázu. A vypadá to strašně hezky.“
Chystáte se s přítelem někam na prázdniny?
„Hned, jak se vrátím z Tuniska, jedeme do Chorvatska na motorky. Strašně se těším!“
4 fotografie
