Marek Heinz: Sladký život...

I když si jako slaměný vdovec často musí vařit, prát a žehlit…

Už se zabydlel v základní sestavě, dal dva góly a pro své technické finesy se stal i miláčkem fanoušků. Je oblíbený i v klubu, vystupuje takřka jako nefalšovaný Francouz. Usmívá se na spoluhráče, políbí se s kdekým na tvář, snaží se alespoň nemotornou francouzštinou mluvit, obléká se s nedbalou noblesou, jak je tady v regionu Rhône-Alpes zvykem. Z tureckého pekla, kde si v poslední době ani nekopl, se teď dostal do ráje.

Klikatá silnice stoupá a hned klesá po úbočích kopců v kouzelném kraji Loiry; jen neradi necháte za zády St. Étienne, ale sotva se přehoupnete přes obzor, otevře se před vámi ještě krásnější kus země. „Nejzajímavější kus Francie. Tady máte všechno,“ vítá nadšeně fotbalový reprezentant Marek Heinz, spokojený, uvolněný, jako už dlouho nebyl.

V malebném městečku Veauche jako by se zastavil čas. Jak typické; však dobře znáte z francouzských filmů… „Máme kousek na Mont Blanc, chvilku na sjezdovky do italských Alp nebo do Švýcarska. Za hodinu a půl jsme vlakem v Paříži, v Disneylandu, za tři hodiny autem na Azurovém pobřeží. A kdyby bylo nejhůř, je to kousek do Bordeaux, na golf se Šmícou,“ básní fotbalista s bohémskou duší.

Heinzovi obývají ve Veauche přízemní vilku, palma na dvoře a v prosinci zelený trávník dávají tušit mírné podnebí, zasáhne vás i všudypřítomný klid. Někdy pán domu vyrazí jen tak pro bagetu, šunku a sýry v pantoflích, vždyť na náměstí je to okolo kostela slabé tři minuty. „Když přejedeme tam ten kopec, uvidíte nádherné zámky,“ mávne rukou kamsi ještě víc na jih. To je angažmá jako spadlé z nebe. „Užívám si to, to je fakt,“ přitaká. „V Turecku už to bylo na hlavu. Jen v Istanbulu je patnáct milionů obyvatel, žil jsem hekticky, v obrovském zmatku. Tady je všeho všudy dvě stě tisíc lidí, všude kolem panuje klid,“ vzdychne blaženě.

Je zrovna slaměným vdovcem, manželka Denisa a dcery Sára a Isabela odletěly do Česka. „Sárinka dělá zkoušky ve škole, ale jinak jsou většinou tady. Holky trochu oplakaly přestup, ale co se dá dělat.“ Důvod? Našly si už turecké kamarády. A rezidence, kde Heinzovi v Istanbulu bydleli, měla obrovský bazén… „Holky se tam cachtaly celý rok. Na podmínky v Turecku si nemůžu stěžovat i prostředí, v němž jsme žili, bylo skvělé, ale když jste vyšli ven, nebylo to ono. Člověk se tak nějak necítil dobře,“ uzavře nevydařené angažmá a mávne rukou.

Uvaří čaj a kávu, kousne do sladkého muffinu a s pýchou přehlédne obývák. „Všechno IKEA. Stůl, židle, sedačka, skříně i postele v ložnici. A všechno jsem sám přivezl a smontoval.“ Po příchodu do Francie v rámci doplňování kondice několik týdnů trénoval bez spoluhráčů a věnoval se pilně také zabydlování. „Kdyby nebyl dům jen pronajatý, můžeme ho samozřejmě zařídit originálněji. Obchody tady nabízejí krásné designové věci, není ani problém najmout architekta.“

Zatímco v Česku je podmračeno a není ani podzim ani zima, tady v oblasti Loiry svítí sluníčko, blankytné nebe podmaní i věčné pesimisty. „Žije se tu klidněji. Káva, dobrý oběd, posezení u dlouhé večeře, to si Francouzi neodepřou. Sladký život.“ Marek zamkne dům, sedne do malého peugeota, vrata na motorek se neslyšně rozevřou a vypustí ho do klidné ulice. Projede okolo náměstíčka, za chvíli míjí malé letiště Bouthéon, pastviny plné výstavního hovězího, profrčí další vesnicí a za deset minut je v tréninkovém areálu.

Tady už úřaduje trenér Ivan Hašek. Ti dva se pozdraví, rýpnou do sebe slovíčkem a jen se smějí. Domluví si golf na příští pondělí, což jsou tradiční dny jejich klání. „Háša mě poráží, ale odrovnává mě řečmi. Když mu teče do bot, začne povídat, že ho přece neznemožním, nebo naopak, že tohle dává se zavřenýma očima, a mě ty kecy rozhodí,“ postěžuje si vyhlášený golfista mezi fotbalisty.

Přestal chodit na ryby, už ani nemaluje a nedrtí po nocích počítačové hry. Čas teď dává golfu. „Když tu nemám rodinu, chodím hodně do klubu. Lepším se, ale Ivan bydlí hned na hřišti, nad šestnáctou jamkou, má to tady zmáknutý. V závěru přebírá iniciativu a vítězí.“ Trenér Hašek se směje a jen sebevědomě opáčí: „Víš, Marečku, to je závěrečný sparťanský tlak. Toho se vždycky každý bál,“ chechtá se slavný kouč, který jako hráč získal se Spartou osm titulů a dva přidal jako trenér.

Hřiště v jedné z okrajových čtvrtí Saint Étienne, to je další ráj na zemi. Okolo vilky, vzrostlé stromy, na kopcovitém terénu je třeba vzít vozík. „Chodil bych, ale je to moc do kopce a trenér mi to zakázal,“ ušklíbne se Marek. „Protože by ses mi unavil. Znám tě,“ pošťouchne zase Hašek.

Z posledního zápasu má už analýzy a jen sdělí Heinzovi, že je v plusu v soubojích, víc jich vybojoval, neměl pokaženou přihrávku a naběhal něco málo přes jedenáct kilometrů, což by byl v lize nadprůměr. „Neraduj se, Landrin naběhal přes třináct!“ uzemní Heinze, ovšem ten se nedá: „Ale to je robocop, vydrží strašně moc. Vždyť hrajeme fotbal, neděláme atletiku, ne?“ Pak kouč ještě prohodí cosi o tom, že posledně neměl Marek vyžehlené triko a že by si měl zakoupit žehlící mašinku, jakou pořídila svému choti paní Hašková. „Žehlí to za tebe, tedy horká pára žehlí za tebe. Kup si to,“ doporučí mu přátelsky, ale koutky mu cukají.

Pro Heinze je tohle balzám. Potřebuje trenéra, který mu věří a mluví s ním o fotbale. Hašek je dobrý psycholog, zvládne i vrtochy fotbalového umělce. „Vždycky když vidím, jak rozhazuje ručičkama, jak se mu něco nelíbí, tak ho usadím. Jinak je Marek špičkový hráč a Francie by mu mohla sedět,“ uzavírá odhadem Hašek. Rychlá, ale technická a kreativní soutěž, na únosné hranici tvrdosti. „Je fakt, že fotbal mě zase baví. Užívám si každý den, přestal jsem se trápit. Ale někdy o fotbale moc přemýšlím, asi bych potřeboval o kolečko míň. Takže to je práce tady pro pana Haška,“ hodí poslední rukavici, kterou už ale trenér nezvedá…

Je hlavně na Marku Heinzovi, jak teď se znamenitou příležitostí naloží…

Zpravodajství Michala Chytila z Francie
Foto Aha!: Denisa Hamerníková