Karel Rachůnek starší exkluzivně pro Aha!: Se synem stále mluvím...

„Rachna, kachna, to to letělo,“ rozplýval se komentátor Robert Záruba. Češi pak uspěli v nájezdech a nakonec šampionát vyhráli. Hoši, vzpomeňte si dnes na to a porazte Švédy!

Pane Rachůnku, ve Skandinávii vrcholí hokejový šampionát. Loni patřil váš syn mezi opory týmu, nezanevřel jste po zářijové tragédii na tenhle sport?

„Sport sám o sobě za jeho odchod nemůže. Vychoval jsem jej pro lední hokej, a tak nechci a nemůžu hokeji něco vyčítat. Navíc ho hrají i oba další synové, takže se stále cítím být součástí hokejového prostředí. Samozřejmě ale pro mě není lehké sledovat šampionát. Vzpomínky se stále vracejí a jsou možná silnější než bezprostředně po té tragédii. Není jednoduché pro mě o tom hovořit. Říká se, že čas všechno zhojí. Já mohu za naši rodinu říci, že v případě ztráty syna, bratra a otce dětí to určitě neplatí.“

V hlavě se vám určitě několikrát promítl Karlův život. S čím je spojena vaše nejkrásnější vzpomínka na něj?

„Nezlobte se, ale to jsou tak niterní věci, že si je necháme pro sebe. Určitě to však není spojeno s hokejem. Karel v něm sice dosáhl skoro nejvýš, ale to, jestli se prosadil v NHL, KHL nebo byl vůdčí osobností národního týmu, není pro naši nejkrásnější vzpomínku to podstatné. Pro mě je podstatné, že se v životě choval jako správný chlap ve všech situacích, a tak jsme jej taky chtěli s manželkou vychovat. Myslím, že v tomto směru máme čisté svědomí. Karel je stále velkou osobností.“

K hokeji jste přivedl vedle Karla i Ivana a Tomáše. Pamatujete si, jak kluci hokejově vyrůstali?

„Samozřejmě, vždyť to byla náplň našeho celého života. Jako bývalí sportovci jsme je s manželkou podporovali od mládí ve všech jejich sportovních aktivitách. Byl to fotbal, hokej, basketbal, volejbal, lyžování, plavání, gymnastika. Některé sportovní aktivity jsme provozovali s nimi. Nakonec si kluci vybrali hokej. Ivan s Karlem se spolu potahovali nahoru. Rostli vlastně společně. Tomáš je o něco mladší, takže mohl těžit z jejich zkušeností a byl při výběru sportu brášky hodně ovlivněn. Byla pro mě radost s nimi pracovat a podílet se na jejich sportovním růstu. Všichni tři mají jednu společnou vlastnost a to je týmový duch. Nejsou a nikdy nebyli individualisté, což je někdy i na škodu.“

Chtěl jste někdy vidět hrát kluky v jednom týmu?

„Samozřejmě, vím, že toto bylo jejich velkým přáním, které se už bohužel nikdy nesplní.“

Karel šel v posledních letech svojí cestou. Moc často jste jej asi nevídali. Hodně vám schází?

„Karel sice žil svůj život a žil jej už delší dobu, ale vy jako rodiče žijete život se svými dětmi přece stále. Ať jsou kdekoliv na světě. A je jedno jestli vám zavolají dvakrát denně, anebo jednou za týden. Přestože si Karel snad od dvaceti let svoje věci rozhodoval sám, tak si čas od času přišel pro radu. Dokázal dát najevo, že nás stále potřebuje.“

Myslíte na něj často?

„Téměř nepřetržitě. Tak, jak myslím na Ivana a na Tomáše. Karel je stále náš syn.“

Vaši bolest určitě zmírňují vnoučata. Po Karlových dvou dětech přibyl nedávno Ivanův Karel Ivan. Užíváte si roli dědečka?

„S Karlovými dětmi se snažíme být často v kontaktu. Matěj je celý Karel. Jak vzhledem, tak povahou, je hodně živý a také projevuje zájem o sport. Ivanův kluk je zase pokračovatelem jména mého i Karlova. Samozřejmě, že vnoučata jsou naše radost. Zvláště, když v nich vidíte vyrůstat své děti. Těším se, že se třeba dají také na sport a já jim budu moci pomoci radou. Malou Kačenku si zase užívá manželka, má dva roky a je také velmi živá a neposedná.“

Je něco, co jste Karlovi nestihl říci?

„Ne. Já s ním mluvím neustále. Tak, jak mluvím se všemi svými dětmi.“

Zůstalo vám po Karlovi prázdné místo v domě?

„Nezůstalo. Karla máme pořád kolem sebe. Máme ho v srdci, v jeho dětech. Tak to bude navždy.“

Syna vám vzala letecká tragédie, která byla vysvětlena typicky ruským způsobem. Vyčítáte něco Rusům?

„Vyčítání není to správné slovo. Každopádně s námi, jako rodiči nikdo z ruské strany nehovořil a ani se nám za to neomluvil. Zřejmě jsme pro ně vzduch. Skutečnou příčinu tragédie se stejně nikdy nedozvíme, ale to nic nevyřeší. Nevím, jestli je to ruskou mentalitou, anebo nemají čisté svědomí. Je pravda, že teď se snažíme komunikovat s prezidentem Jaroslavle a při kontaktech se chovají uctivě. Jenže to je spíše iniciativa z naší strany a Karlových kamarádů, kteří chtějí uctít Karlovu vzpomínku důstojným způsobem.“

Mluvíte o benefici, která se chystá na 2. června?

„Tu teď nemám na mysli. Tu chystá Karlův kamarád Jakub Kovář, kterého jsem blíže poznal vlastně až po Karlově odchodu. Byli jsme na ni také pozváni a myslím, že to může být důstojná vzpomínka Karlových kamarádů na našeho syna.“

Karlovo jméno teď bývá často spojováno s Velehradem a pomocí postiženým osobám.

„S Karlem jsme se na toto téma nestihli pobavit. On ale měl sociální cítění a chtěl lidem pomáhat. Viděl jsem fotografie právě z toho Velehradu, a pokud jim tam slíbil pomoc, tak na něj mohu být jenom pyšný. Potvrzuje mně to jen to, co jsem řekl. Karel byl dobře vychovaný. No, a pokud jde o to spojování se jménem, obecně proti němu nic nemám za předpokladu, že bude použito skutečně na správnou věc. Pokud ano, tak té věci rád pomohu, jak budu moci. S Karlovými kamarády, kteří jeho slib vzali za svůj, jsem teď v pravidelném kontaktu a poznávám je. Jejich plány na uchování památky našeho Karla se mi líbí. Teď je otázka, zda se je podaří naplnit. Každopádně chci být u toho.“

Vrátím se ještě k Jaroslavli, o co v jednáních s prezidentem Lokomotivu usilujete?

„Nechci a ani nemůžu být ještě konkrétní, ale je to jeden z plánů Karlových kamarádů, jak jeho památku důstojným způsobem uctít.“

Fotogalerie

12 fotografií