Petr Čech: Strach? A z čeho?

Žádnou ránu si nepamatuju...

A taky PETR ČECH (24) dával rozhovory. První od svého otřesného zranění v Readingu, po němž bojoval o holý život. Na lavičce v parku mluvil brankář české fotbalové reprezentace a Chelsea nejprve anglicky a pak i česky; obojí za bedlivého dohledu lidí z Chelsea. „Nestačí to už? Není ti zima?“ zaprotestoval dozor starostlivě, když se zvedl vítr. „Jsou tam ještě dvě otázky, ty odpovím, pak končíme,“ rozhodl Čech.

Petře, těžko začít jinak: Jak je vám?
„Jsem O.K. Cítím se pořád lépe a jsem šťastný, že jsem tu a vidím zase kluky. Hned mám lepší náladu.“

Přetrvávají ještě nějaké obtíže? Co vás limituje?
„Mám obrovské bolesti hlavy, prakticky celej den. Uleví se mi vždycky, jen když mi zabere prášek, nebo když si hodně odpočinu. A pak je to únava těla. Chci jít ven nadýchat se vzduchu, projít se Martinou a Maxem (jejich labrador – pozn.), vydržím půl hodiny a pak moje tělo – co se energie týče - úplně odejde. Musím domů, sednout si, nebo si zase zdřímnout. Tělo si prostě na dva kusy železa v hlavě teprve zvyká…“

Takže hlavně odpočíváte?
„Samozřejmě, musím nabírat síly. Občas koukám na televizi nebo si pustím nějaký pěkný film, ale i to mě vysiluje. Tak jen v rychlosti sjedu na internetu nějaké výsledky a jdu si zase lehnout.“

Lepší se to? Jak se vůbec zotavujete?
„Zatím to musím zaklepat, ale zotavuju se velice rychle. Už jsem udělal obrovský pokrok a všem tady se ten postup líbí. Věříme, že to bude pokračovat i dál. Jen nesmíme nic uspěchat, protože poslední, co teď potřebuju, si nějak zase ublížit.“

Vážně jste si stanovil jako termín návratu konec února?
„Základní údaj jsou tři měsíce. To je čas na hojení kostí a výztuží. A pak mi snad doktoři řeknou, že jsem zcela v pořádku, a všechno už půjde hodně rychle.“

Napadlo vás vůbec někdy, že byste se taky do brány už vrátit nemusel?
„Napadlo, přemýšlel jsem o tom kdyby. Bylo by asi hodně složitý, kdybych se tam probudil a slyšel: Tak si to tady pár měsíců odlež a pak jsi skončil. Fotbal hraju a miluju odmalička, dostal jsem se tak daleko, a teď by se to mělo zaseknout?! Ve čtyřiadvaceti, kdy ta kariéra začíná?! Kdy vím, že můžu ještě deset i patnáct let ještě chytat? To by bylo hodně složitý…“

Vyrovnal byste se s tím?
„S těžkým srdcem bych to musel akceptovat. Život a zdraví je přece přednější..“

Vybavíte si, co jste řekl, když jste se probral z narkózy?
„Ne. To ví Martina, ta stála hned vedle mě. Vlastně jsem nemohl říct nic, měl jsem zavedenu trubičku na dýchání. Ale říkala, že na mně bylo vidět překvapení: Kde to jsem? Co se mi stalo? Byl jsem zmatenej.“

A vaše poslední vzpomínka? Zápas v Readingu?
„Tak z toho mi zůstala jen cesta na stadion a rozcvička.“

Vyprávějte.
„Pamatuju si celou cestu z hotelu na stadion, jako vždy jsem si vzal zápasový program a trochu si četl, zajímal se, jak vypadá trávník. S trenérem Silvinem jsem se rozcvičoval, pak jsme šli do šaten, ustrojili se do dresů, potřásli si se soupeřem rukama. John Terry prohrál los, musel jsem přeběhnout do druhé brány. Dál nevím nic. Třicet vteřin před úrazem a takových osmačtyřicet hodin po něm je vymazanejch.“

Viděl jste ten střet s Huntem z videa?
„Jen jednou. Proto to nechci moc rozebírat. Chelsea to dál řeší, prozatím nechávám komentáře na klubu.”

Co, nebo kdo vám nejvíc pomohl?
„Lékaři, to je jasný. Byl jsem v rukou profesionálů. A pak samozřejmě manželka, rodina a ta podpora ze všech stran. Ta mi dávala hrozně moc energie.”

Kdo všechno se ozval?
„Lidi z Chelsea, spoluhráči, trenéři, soupeři, fanoušci. Přišlo tolik přání od úplně neznámých lidí! Píší mi třeba gólmani z celé Evropy.“

Kdo třeba vás kontaktoval?
„Psali mi kluci z Portsmouthu, psal mi Ricardo ze Sportingu Lisabon, textovku poslal Shay Given z Newcastlu. To je úžasný, sám je zraněný (ze srážky s Harwoodem z West Hamu má protržené střevo – pozn.), nejlíp asi ví, jak se cítím. Fantastická podpora.“


Zmínil jste manželku, musela to být pro ni muka…
„Byla u mě celý čas, I když jsem nevnímal, mi dávala svou lásku, a já si toho nesmírně vážím.”

Dokážete se vcítit do její kůže?
„Ani moc ne, je obdivuhodný, jaký vypětí přestála. Ona je ohromně statečná, nedávala na sobě nic znát, a i to mi strašně pomohlo.“

Možná potřebujete dovolenou oba…
„Plánujeme, že spolu někam na dva týdny zmizíme, budeme jen spolu. Aspoň změním prostředí, nebudu smutně pořád koukat na fotbal. Naberu sílu, abych se mohl vrhnout do rehabilitace. Pak už snad budu schopen chodit na masáže, posilovat, nějak se udržovat.“

Až se vrátíte, nebudete mít v bráně strach?
„Už jsme to s kolegou Cudicinim, jemuž se stalo takřka totéž, rozebírali a shodli se, že ne.“

Proč ne?
„Protože on ani já si nic nepamatujeme. To by nám mělo pomoci. Čeho se bát, když si žádnou ránu nepamatuju? Proto myslím, že se bát nebudeme. Po operaci ramen jsem taky žádné zábrany skočit útočníkovi pod nohy neměl, byť se toho leckdo bál.“

Víte, že v Česku stal podobný případ? V Teplicích se zranil Dave Simpson.
„Shodou okolností jsem to viděl. Byl to vzdušný souboj, to se prostě stane. I když teď poslední dobou toho bylo nějak moc…“

Měl byste nějaké poselství pro fanoušky?
„Jasně: Děkuji vám všem za podporu a slibuju, že udělám všechno, abych se vrátil silnější než dřív!”

To zní až výhrůžně, vždyť před zraněním jste měl možná životní formu!
„Nevím jestli životní, vyčítal jsem si třeba gól od Aston Villy i Charltonu. (smích) Ale jinak jsem byl s výkony docela spokojený, cítil jsem se naprosto skvěle. Operace mě zbavila problémů a bolestí, chytat pro mě bylo zase potěšení. Užíval jsem si každou minutu v bráně a myslím, že to na mně bylo i vidět.”

Autor: Martin Brejla
Foto pro Aha!: www.chelseafc.com