Dřímající sopka. A co takhle dát gól, René?
BRNO – »Renda« se vrátil do Brna. Po deseti letech v Rakousku a s pověstí fotbalového šutéra, který bude vymetat šibenice a dávat góly jako na běžícím páse. Nedává! Za deset kol ligy ani jeden! RENÉ WAGNER (33) se zamyšleným úsměvem říká: „Hodně lidí se mě ptá, kdy dám konečně gól.
Až je to nepříjemné. Já vím, že se ode mě čekají, ale snad to nikdo nemyslí špatně.“ A s nadsázkou dodává: „Napište to nějak optimisticky.“ Se 117 trefami člen Klubu ligových kanonýrů je jako dřímající sopka. Probudí se?
Tak se optimisticky ptám. Kdy dáte gól? Už dnes Mladé Boleslavi?
„Pořád si říkám, že mi to tam spadne. Dám gól třeba břichem (smích) a chytím se.“
Prožíváte »blbé« období?
„Tak nějak. Někdy kopnete balon na rohový praporek a je z toho gól a pak přijde čas, že nedáte nic ani z brankové čáry.“
Když útočník vašeho jména nedává góly…
„Tak je to špatné, protože podle nich vás koneckonců lidé měří. Já vím, ale prostě mám takové období a není to poprvé. Na stý ligový gól jsem čekal snad půl roku.“
Znáte fanoušky, ti moc trpěliví nejsou.
„Nedivím se. Přivítali mě krásně. Transparenty »Vítej, René« byly moc fajn. Vím, co ode mě chtějí, a proto mě trápí, že se nemohu trefit.“
Možná, že vás ti samí, co vyvěšovali transparenty, dnes už proklínají…
„To se může stát. Lidé mají právo na svůj úsudek a já jim ho neberu. Nemyslím si, že bych na tom byl herně špatně, ale… Víte, já se k nikomu nepřirovnávám, ale čas od času to na vás prostě sedne. Raúl dával za Real Madrid góly snad v každém zápase, a teď je také pod dekou. Nebo Ševčenko v Chelsea.“
Jsme v Brně. Tady možná zaslechnete: Jeden nejezdící »Mercedes« (přezdívka Petra Švancary, který odešel do Interu Bratislava, a místo něj Brno angažovalo právě Wagnera – pozn. red.) Švancaru jsme prodali, teď tady máme druhý…
„Ano, lidé bývají neúprosní a je možné, že už si to říkají. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě to neznervózňuje. Já totiž moc nevěřím tomu, že fotbalista v takové situaci jen tak hodí všechno za hlavu. To se jenom říká. Samozřejmě, že cítím tlak.“
A slyšíte třeba: Je mu třiatřicet, v Rakousku si nahrabal a sem přišel jen dožít?
„Neslyším, ale možná to někdo říká. Co bych proti tomu mohl dělat? Já vím, že tady na žádném dožití nejsem. Že mě fotbal pořád baví, že normálně naplno trénuji. Kdyby to tak nebylo, tak s tím seknu a přestanu hrát.“
Podrží vás trenér Mazura?
„Podrží, i když na něm někdy vidím, jak ho štve, že jsem zase gól nedal. Nedá mi to sežrat. Neřekne, že mě vyhodí z mužstva. Říká mi, že to tam příště spadne.“
Co takhle zajít pro přímluvu do kostela?
„Nejsem věřící, takže tohle by mi asi nepomohlo.“
Co nějaký rituál?
„Mám rituál už strašně dlouho, ale je tajný. Kdybych ho prozradil, tak by to kouzlo ztratil. I když (smích) ono teď vlastně nefunguje. Ale zůstanu u něj.“
A manželka Gabriela? Ta nepomůže?
„Žena na fotbal chodí a občas si o něm promluvíme. Gabriela mě vyslechne, byť nemáme vždy stejný názor. Jenže já si říkám, že bych měl fotbal nosit domů co nejméně.“
Nelitujete, že jste se vrátil? Mohl jste ještě klidně hrát v Rakousku…
„Nelituji, chtěl jsem domů. A navíc, poslední dva roky jsem byl v Mattersburgu sám. Manželka se tady starala o holky a o všechno. Chtěla, abych se vrátil, a já jsem se domluvil s Brnem. Nikam jinam bych nešel.“
Co se vám vybaví při vzpomínce na Rakousko?
„Třeba že jsem se tam měl dobře, že na Rapid Vídeň chodila spousta fanoušků, kteří sice nadávali, když se prohrálo, ale za týden přišli znovu a zase fandili.“
A že jste byl stále cizinec…
„No, i to. Občas se opravdu stalo, že vám to někdo připomenul. Někdy jen tak lehce, jindy víc. Zkrátka doma je doma.“
Vzpomenete si na konflikt s brankářem Ladislavem Maierem na tréninku v Rapidu? Prý jste se málem poprali…
„Všechno se nafouklo. Při bagu jsme se trochu hecli, nic víc. Už po tréninku jsme si podali ruce. Láďa je teď manažerem v Liberci, až se potkáme, nic mezi námi nebude.“
V jakém stavu jste našel českou ligu?
„Podle mě kvalitu má, protože tady jsou pořád výborní hráči. Řekl bych, že o maličko lepší než v Rakousku. Na druhou stranu je svázaná taktikou, v Rakousku se hraje víc nahoru dolů.“
A poměry? Po korupční aféře?
„Věřím, že liga je čistá. Musím věřit i přesto, že se tady nešlo tak tvrdě v trestech jako v Itálii. Juventus, světový klub, poslali do druhé ligy a ještě mu vzali body. Nevím, jak to všechno vlastně u nás skončilo.“
A jak skončíte vy, až skončíte?
„Mám tak rok a půl na rozmyšlenou. Někdy si říkám, že nebudu chtít fotbal vidět ani v televizi a pak zjistím, že bez něho nemůžu být. Možná zkusím trénování. Začal bych u mládeže. S klukama od osmi do patnácti.“
Optimismus je tady. A budete je učit dávat góly...
„Budu.“ (smích)
Nejsem Williams!
BRNO – „Pojď, Sáro, pojď,“ povzbuzuje trenérka šestileté děvčátko na druhé straně kurtu. A Sára jde. Tou obrovskou raketou zahraje neomylně bekhend obouruč.
Fotbalista René Wagner má dvě dcery. Sáru a jedenáctiletou Nikolu. Obě se daly na tenis a táta říká: „Byl bych šťastnej, kdyby v tenise něco dokázaly, ale když ne, tak nevadí. Aspoň si budou chodit jen tak zahrát. Nebudu jako starej Williams (otec slavných amerických sester Venus a Sereny – pozn. red.), abych je nutil. Nechci jim to zhnusit.“
A co syn? Fotbalista není v plánu? „Ne, tohle je uzavřená kapitola,“ usmívá se Wagner a dodává: „Mám dvě bezvadný holky.“