Michal Meduna: Srdeční záležitost
PRAHA – V pětadvaceti letech měl MICHAL MEDUNA fotbalovou kariéru před sebou. V tureckém Manisasporu, kam přišel vloni ze Sparty, se mu dařilo. Před dvěma měsíci ho ale zradilo vlastní zdraví, při utkání s Galatasarayem na hřišti zkolaboval.
Útočník Manisasporu po srdečním kolapsu skončil s fotbalem
Diagnóza byla neúprosná: Vrozená degenerativní vada pravé srdeční komory a tím pádem i konec s fotbalem.
Původní diagnóza byla jiná. Hovořilo se o tom, že máte tepnu vrostlou do srdce.
„To mi zjistili ještě v Turecku. Pak ale profesor Pirk udělal v Praze v IKEM vyšetření a zjistil, že mám vadu pravé srdeční komory. Druhý den mi do těla voperovali kardioverterdefibrilátor, který je napojen na pravou komoru. Kdyby se podobný kolaps opakoval, tak by srdce nahodil zpátky. Budu to mít celý život.“
Jak to, že se na tu vadu nepřišlo už dříve? Nezanedbalo se něco?
„To ne. Já jsem byl každý půlrok na vyšetření. Ale podle profesora Pirka se na tohle přijde jen pomocí speciálního vyšetření, které se provádí tříslem.“
Vzpomenete si někdy na toho osudného 19. srpna?
„Já si z toho nic nepamatuju. Bylo tam tehdy hrozný vedro, ještě v deset večer bylo 36 stupňů. Někdy v 80. minutě jsem Filipu Hološkovi řekl, ať zavolá doktora, že mi není dobře. A pak to přišlo... Neskutečné je, že se ten zápas nakonec dohrál. „Přesně tak, protože jsme hráli s Galatasarayem. Kdybychom hráli s kýmkoliv jiným, tak se to nedohraje. Oni za stavu 2:1 kopali penaltu a vyrovnali.“
Jste v kontaktu s vašimi spoluhráči z Manisy?
„Po každém zápase mluvím s Petrem Johanou. I v týdnu si občas zavoláme.“
Co říkáte na to, že Manisaspor vede tureckou ligu. Nehecují vás spoluhráči, že se jim bez vás daří?
(smích) „Kluci vědí, že mi to nedělá dobře. O fotbale se bavíme jen chvilku a pak kecáme o něčem jiném.“
O čem třeba?
„Tam se strašně trénuje. Kluci jsou vždycky naštvaný, že oni musej na trénink a já jsem někde na rybách. Tak jim říkám: Vidíte, tak sebou flákněte a budete chodit na ryby se mnou.“ (smích)
Jak budete na Turecko vzpomínat?
„Určitě v dobrým. Hodně kluků na Turecko nadává. Ke mně se ale chovali výborně. Skončili jsme jedenáctý, já jsem nějaký góly dal a dařilo se mi. Našel jsem si tam pozitiva. Na tom srdci jsem si nic pozitivního nenašel.“ (hořký úsměv)
Jak to zvládáte psychicky?
„Blbě. Co si budeme nalhávat, je to hrozný. (zlomeným hlasem)
Vrátíte se někdy k profesionálnímu fotbalu? (kroutí hlavou) Vůbec?
„Možná pralesní liga. Ale to se ještě budu muset hlídat a nechodit do soubojů, aby ten přístroj nedostal nějakou ránu. Určitě chci někde kopat, ale nebude to hned. Ještě to pořád ve mně je. Teď jsem byl na tréninku s malejma klukama a byl to hroznej pocit.“
Bál jste se?
„Ne, byl jsem na jednu stranu šťastnej, že jsem si ty kopačky po dvou měsících navlíknul. Ale pak jsem si říkal: Proč nemůžu hrát? Proč nemůžu makat naplno, když se cítím dobře? Vím, že to časem povolí, ale nějakej pátek to ještě bude trvat.“
Jak to bude se smlouvou, kterou máte s klubem?
„Určitě smlouvu ukončíme, to nemá cenu. Ale oni tu smlouvu chtějí celou vyplatit, což je fantastické. Plus mi nabídli, že bych tam mohl dělat technického ředitele. Ale je spoustu možností. Fotbal bych chtěl dělat dál. Je to pro mě srdeční záležitost.“
Baví vás se aspoň na fotbal dívat?
„Od té doby jsem viděl dva fotbaly. Naše na Slovensku a teď v Irsku. Nedělá mi to dobře.“
Co vám nejvíc pomohlo se vyhrabat z té největší krize?
(dlouho mlčí) „Já nevím, co mi pomohlo. Já se pořád cítím nic moc. Pomáhá mi být mezi lidma.“
Jak vůbec trávíte dny?
„Nemám žádný režim. Čtrnáct dní jsem každé ráno chodil plavat. Občas jdu s kámošema na oběd a hodně chodím na ryby. Ale musím jít ve dvou. Když jdu sám, tak začnu přemýšlet, proč zrovna já. Ale jsem rád, že žiju. Jenom prostě nemůžu hrát fotbal.“
Musíte si i nějak dál hlídat? Třeba se nerozčilovat?
(smích) „To mi nikdo neřek. Trošku se mi změnil názor na život a přestal jsem se hádat. Stalo se mi, že jsem byl s klukama v baru a přišel tam nějakej chlap a navážel se do nás. Vyčítal nám peníze, co vyděláme. Ani jsem se s ním nehádal a rovnou jsem odešel. Některý lidi mi snad ještě záviděj, že se mi tohle stalo.“
Ta nehoda vám asi hodně změnila životní priority…
„To určitě. Prvních 14 dní jsem byl špatnej z toho, že nemůžu hrát fotbal. Pak jsem si uvědomil, že můžu být rád, že jsem tady. To musí změnit každého. Ještě se to ve mně pere, ale až se vrátím z Turecka, udělám za tím vším tlustou čáru a začnu znova.“
