Sportovní elita si hrála na vojáky: Tankový prapor II.
VYŠKOV – Místo treter kanady, místo elastických dresů maskáče, baret namísto kšiltovky a tváře pomalované jako válečníci. Ano, byla to jen hra na vojáky, ale Roman Šebrle, Tomáš Dvořák, Tomáš Janků a další elitní čeští sportovci sdružení v armádním středisku Dukla působili při vojenském cvičení v lesích Drahanské vrchoviny nad Vyškovem docela věrohodně.
V hlavních rolích: Major Dvořák. Major Šebrle. Kapitán Chalupa. Nadporučík Janků. A další...
Vojenské dobrodružství začalo elitě českého sportu už v pondělí navečer; autobusem se přesunuli do Vyškova, nocleh měli zajištěn v kasárnách. „Ano, i tam jsme chvíli byli,“ uculoval se Tomáš Dvořák. Jen Roman Šebrle absentoval, vyrazil sólo a přespal u tchána v Droždíně nedaleko Olomouce. Vstát ale musel přesně. „Všude na vás počkají, jen vojenský nástup je v osm a ani o sekundu později,“ vysvětloval ustrojen v maskáčích vzor 95, bagančatech, jen na hlavě měl na rozdíl od ostatních maskáčovou kšiltovku, a ne baret. „Zapomněl jsem si ho nafasovat…“
Dorazil hladový, rychle sháněl nějakou buchtu k snídani. Na tankodromu se proto k vozům přihnal poslední. A zjistil, že na něj zůstalo bévépéčko (bojové vozidlo pěchoty). „Já ale chci tank!“ žadonil u velitele. „Leda byste, pane majore, vystrnadil pana nadporučíka. Šarži na to máte,“ navrhl mu. Když ale Šebrle viděl v komíně usalašeného Tomáše Janků, vojenského fanatika, bez boje osedlal transportér.
Jako první s tankem T72, ocelovým monstrem o váze 42 tun a motorem o výkonu 1235 koní a spotřebou 400 litrů nafty na 100 km (!), pohnul Tomáš Dvořák. Rozvážně se za velkého skřípění železa rozjel, vyzkoušel si zatáčení a mizel v lese. Z něj už vypálil zostra. „Vidíte, jak už to roštuje?! Jak si ho očuchal, dává tomu grády,“ chválil desetibojaře plukovník Zdeněk Slovák, velitel výcviku. „Řídit tank je velmi jednoduché. Zvládne to každý, kdo ovládl kolo.“ Řídí se dvěma pákami, každá má sedm rychlostí a ovládá jednu stranu pásu.
Nadchl ho výškař Janků, který z lesa vyrazil, aniž by byl v komíně vidět. „Bravo! Vidíte, ten si troufá jet dokonce v bojové poloze, na periskopy!“ zvolal náčelník. „Prdlačky. Nešla mi našelovat sedačka, nešlo to jinak,“ říkal Janků sám. „Ale je to paráda! Jezdil bych klidně celej den.“ Z prstů mu přitom kapala krev, jak se marně snažil upevnit sedadlo.
Z dalších tekl pot, v tanku je prý dost vedro, Dvořák navíc vytíral z očí prach. „Za lesem jsem to trošku osolil, potahal si za ty páky a pěkně jsem si pobrečel,“ plival hlínu.
Šebrle si přece jen vyprosil i srovnávací jízdu tankem a přivezl si oči navrch hlavy. „To se nedá srovnat, bévépéčko je skoro jako auto, ale tohle je mazec!“ rozplýval se.
V rámci cvičení si ale sportovci vyzkoušeli i další vojenské disciplíny. Horolezeckou stěnu s převisem jedný zlezl parašutista Oldřich Šorf, z atletů byl nejšikovnější výškař Svatoslav Ton. „Protože jsem lehkej a – a to především – strašně silnej,“ chechtal se a zatínal pěsti, až mu žíly na předloktích nabíhaly. „Pracky jako Pepek námořník!“
Střílelo se z pistolí, samopalů i kulometů. Ostrými, do terčů. Tam excelovali střelci a Tomáš Janků. Jenže ten kosil terče vedle ležícího cyklisty Buráně… Po obědě si sportovci pomalovali obličeje jako výsadkáři a šli se »střílet« navzájem do lesů. Nejprve laserovými paprsky (Miles), navečer pak barevnými kuličkami (paintball). „Bezva den, ale mám toho plný kecky jako po dnu desetiboje…“ hlásil Tomáš Dvořák.
