Bratři v triku Jindřich a Jan Pospíšilové: Jako Sáblíková jsme si nevydělali...

A těmi se oni v kolové stali hned dvacetkrát, což ve světě sportu nemá obdoby! Dnes jsou legendární bratři Pospíšilové již zasloužilými důchodci, které ale pořád stojí za to vyzpovídat.

Pánové, víte, kolik váží všechny ty vaše medaile?

Jindřich: „Jednou jsem je hodil na kuchyňskou váhu. Vážilo to asi půl kila. Ale ze zlata nésou, některé už jsou pěkně černé...“

Jan: „To netuším. Mám je někde na půdě. Stačí ty poháry. Víte, kolikrát za těch pětačtyřicet let mi manželka nadávala, že z nich musí na policích utírat prach?!“

A ty vaše duhové trikoty?

Oba odpovídají stejně: „Ty už dávno neoblečeme!“ (Jindřich, vždy tělnatější z dvojice, nás ale vzápětí přesvědčil o opaku a do dresu se nasoukal...)

Co vlastně dneska děláte?

Jindřich: „Jsem v důchodu a bavím se tím, na co nebyl kvůli kolové čas – hraju tenis, jezdím na lyžích, občas si vyrazím na kole. A taky se trochu snažím pomoci nahoru mladým hráčům v kolové, i když mám občas pocit, že mě už moc neberou.“

Jan: „Užívám si klidu a toho, že už nemusím nic dělat a hlavně nikam spěchat. Většinu času trávím na chalupě v Čenkovicích, v zimě tam pomáhám u šlepru (u vleku – pozn. red.). S manželkou občas vyrážíme na výlety, autem i na kolech, nebo jdeme jen tak na procházku po okolí. Zvelebujeme si chalupu a jsme spokojeni.“

Dlouhé roky jste ale žili v cizině...?

Jindřich: „Já jsem byl patnáct let v Rakousku. Nejdřív jsem ale začal trénovat kluky tady, a hned první rok dvojice Berger – Kratochvíl získala titul mistrů světa. Po návratu domů jsem si ale přečetl, že je to vlastně zásluha trenéra Svobody, a tak jsem si řekl: »Takhle ne, Jindro! Když mají tak bohaté zkušenosti, tak jim nemůžeš stát v cestě.« A šel jsem, stejně jako brácha, do zahraničí. Tam jsem trénoval, ale i makal na soustruhu až do důchodu.“

Jan: „O mě tady taky nebyl zájem, tak jsem se nabídl v zahraničí a z nabídek jsem si vybral Švýcarsko. Tam jsme měli pár přátel a nebylo to ani tak daleko. Chvíli jsem ještě hrál, pak jsem trénoval kluky a taky normálně pracoval jako skladník a mechanik pro japonské automobilky. No a nakonec jsme se synem začali vyrábět a prodávat speciální kola vlastní značky.“

Vy jste ale do práce chodili i během kariéry, je to tak?

Jindřich: „Nebyli jsme ani fotbalisté, ani hokejisté, takže jsme museli. Ale stačilo nám odpracovat třeba čtyři hodiny denně a mohli jsme jít trénovat. Byl jsem zaměstnán v Královopolské strojírně a s dalšími zámečníky jsme opravovali jeřáby. Dali jsme kafíčko, pokecali, byla tam dobrá parta, takže vše bylo v pohodě. KPS tehdy měla deset tisíc zaměstnanců a cítili jsme, že nás mají rádi. A my zase rádi patřili mezi ně.“

Jan: „Já jsem do KPS nastoupil po vojně jako kontrolor a udělal jsem si při tom večerní průmyslovku. Až s tituly mistrů světa přišly i úlevy. Měli jsme skvělé šéfy s pochopením pro sport.“

Kolová vám vydělávala, nebo ne?

Jindřich: „Měli jsme plat jako každý druhý ve fabrice. Více jsme pomalu ani nežádali. Domnívali jsme se, že co máme, je pro nás dostačující. Rodina byla zabezpečená, a tak jsme byli spokojeni.“

Jan: „Za první titul mistra světa jsme dostali jednu výplatu navíc, asi tři a půl tisíce. Největší odměna byla dvanáct tisíc. Nám ale stačilo, že jsme se dostali na Západ a mohli vozit domů nějaké ty dárky: rádio, hračky, čokolády nebo voňavá mýdla. To bylo tehdy něco!“

Není vám líto, že jste se nemohli s takovými úspěchy zaopatřit tak, jako dnes třeba Martina Sáblíková?

Jindřich: „Není. A ani nemůže. Měli jsme podmínky, které nám umožnily dostat se na vrchol. Za naší éry ani neexistovaly horentní odměny. Samozřejmě že každý pošilhával po lepším autě, větším domě, ale nebylo to tak zakořeněné. Když se tak dnes podívám, jak jsou sportovci odměňováni, konstatuji, že si to zaslouží, ale mnozí si těch peněz snad ani nemohou užít. Ale ať jsou nejlepší sportovci odměňováni tak hodně. Sportu obětují mládí a za tu dřinu si to určitě zaslouží.“

Jan: „Peníze nejsou všechno. Znamenají v současné době lepší život, ale dřív bylo víc kamarádství – a to se už asi nikdy nevrátí. Dnes vládnou peníze a zůstalo jen málo těch, kterým i přesto zůstal charakter.“

Jak vlastně došlo k tomu, že jste hráli spolu?

Jindřich: „Tak já jsem jako starší už hrál s jiným partnerem, ale jak brácha rostl, projevila naše máma přání vidět nás také spolu. Trenér se toho chytl a...“

Proč Jan chytal a Jindřich hrál v poli?

Jan: „Protože jsem vyšší a mám delší ruce. Jindra byl sice podsaditější, ale hodně rychlý a silný. Trenér Harth to měl dobře vymyšlené.“

Jindřich: „Podsaditější jsem byl, měl jsem vždycky nejmíň pět kilo navíc. Ale nechyběla mi výbušnost a síla, takže jsem vítězil v osobních soubojích.“

To si pamatuji. Tu nepříčetnost vašich soupeřů, když vás ani za cenu faulů nemohli shodit z bicyklu...

Jindřich: „Za to mohl taky trenér, neboť jsme v přípravě museli soutěžit v kohoutích zápasech. S bráchou jsme si třeba stoupli proti sobě a snažili se rukama, loktem i celým tělem toho druhého shodit z kola na zem. Díky tomu jsme se naučili udržovat rovnováhu za každé situace.“

Jan: „Anebo položil míč do středového kruhu, nás postavil tři čtyři metry od něj a pravil: »Tak, kdo ho vezme?« Z předních kol byly osmičky, ale ani jeden z nás neuhnul.“

Ještě něco cenného vám dal?

Jindřich: „Mně úplně na začátku řekl: »Jindro, ty jako zkušenější musíš dát vždycky soupeřům o gól víc, než dají oni vám, a všechno bude v pořádku.«“

Kdo z vás byl větší hvězdou?

Jan: „Jindra byl nejlepší hráč světa. A já jsem ho obdivoval a chtěl ho výkonnostně vždy dohnat.“

Jindřich: „Nejdřív ležela tíha zápasů víc na mně, ale později, když mě už začali mladí svojí rychlostí přehrávat, se to vyměnilo a o posledních titulech rozhodl spíše Honza. Nejmarkantnější to bylo při tom našem posledním dvacátém světovém titulu – tehdy v NSR, v jámě lvové, chytil domácím dvě minuty před koncem nejen nařízenou, ale i opakovanou penaltu!“

Hádali jste se také?

Jindřich: „To víte, že docházelo i k bouřkám! Ale vždy kvůli sportu. A nejvíc jsme se kupodivu hádali, ne když se prohrálo, ale když jsme soupeře rozdrtili. Kolikrát musel zakročit trenér. Objednal nám pivo a povídá: »Ťukněte si spolu a zase dobrý, ne?« Tak jsme si řekli, jsme bráši, tak jedeme dál.“

Jan: „Jo, trenér nás měl přečtené, uměl to s námi. Ale ponorka se dostavovala, uměli jsem se zhádat do krve. Já jsem jednou chtěl s kolovou i praštit!“

Byli jste ve své době hodně slavní. Uháněly vás fanynky?

Jindřich: „Samozřejmě že nám chodily dopisy. Jednou dokonce také od sester, které se jmenovaly Jana a Jindřiška Pospíšilovy. Ale nic po nás nechtěly, jen abychom se dozvěděli, že máme jmenovkyně. Fanynky věděly, že máme rodiny, takže nám jen držely palce. Kolem krku se nám nevrhaly.“

Jan: „Já jsem poznal manželku, když mi bylo osmnáct let, a brzy jsme se vzali. Dva roky nato se nám narodil syn, a tím pádem to pro mě bylo vyřešené. Na fanynky ani nebyl čas. Moc jsme trénovali a jezdili od turnaje k turnaji.“

I když nejste dvojčata, pletli si vás někdy?

Jindřich: „Jen výjimečně, brácha je přece jen o osm centimetrů vyšší. Ale stává se nám to spíš v současnosti, třeba si nás pletou novináři. Onehdy měl brácha na iDnes rozhovor, ale na fotce jsem byl já. Byl tenkrát hodně naštvaný, tak jsem ho ještě uklidňoval tím, že tam prostě dali fotku toho hezčího...“ (smích)

Jak vznikal rozhovor

I když mají bratři Pospíšilové v BrněKrálově Poli společný rodinný dům, udělat s nimi rozhovor může být i tak trochu na mrtvici. Spíš než je dva dáte dohromady pytel blech! Ale po pořádku... Nejprve jsem zazvonil na Jana Pospíšila. Z okna v prvním patře vykoukla jeho manželka a sdělila mi, že Honza je na horách v Čenkovicích a do Brna jezdí jen výjimečně. Ať se prý zkusím domluvit s Jindrou.

A tak mačkám druhý zvonek. Jindřich otevře přízemní okno hned vedle vchodu a uvelebí se na parapetu. „Jó, tak to nevím... My s bráchem děláme rozhovory jen společně. Zkuste mu zavolat, ale moc šancí tomu nedávám...,“ říká pesimisticky. Navrhuji, že se za Honzou můžeme vypravit spolu a ještě si zalyžovat. On ale, že prý tolik volna nemá...

Jan překvapivě proti rozhovoru po telefonu nic nenamítá, jenže kde vzít jeho současnou fotku? Naštěstí ale má do Brna cestu, i když jen na dvě hodinky. Bezva, řeknu si a volám Jindřicha. „Brácha vám slíbil, že udělá rozhovor i beze mě? Tak to já si budu muset rozmyslet...,“ reaguje překvapivě Jindřich. Rozmrzelý byl ale snad proto, že zrovna ležel s chřipkou.

Za týden totiž už milým hlasem nadhazuje: „Tak jak se domluvíme?!“ A tak vznikl možná první rozhovor, při němž neseděli vedle sebe. I když – pokud bychom vám to nepřiznali, možná to ani nepoznáte. I na dálku se totiž dokonale doplňují...

Jak to mistři v kolové kouleli s komunisty...

Ten zvláštní sport, de facto fotbal hraný na speciálních bicyklech, který po jejich odchodu upadl zpět do říše zapomnění, míval díky nim na obrazovkách tolik prostoru jako fotbal či hokej. Komunistům se zkrátka výjimečnost brněnských sourozenců hodila do krámu, a tak jí dávali v masmédiích ohromný prostor a vydávali ji za symbol převahy socialistického člověka nad imperialistickými chcípáčky... Dvacetkrát jim to, soudruzi, nandali!

Sami Pospíšilové, jakkoli mají v životopisu uvedeno i nositelství Řádu práce a členství v KSČ, si přitom s režimem až tolik nezadali. „To tenkrát ani jinak nešlo. Řekli nám rovnou, že jestli chceme reprezentovat, musíme vstoupit do strany. Taková holt byla doba,“ vzpomínají dnes.

„O politiku jsme se vůbec nestarali, režim jsme nikdy nepropagovali,“ zdůrazňuje však Jan. „Nás zajímalo, abychom vyhrávali a mohli jezdit hrát ven, což tenkrát znamenalo jezdit na Západ, protože jinde se kolová ani nehrála,“ podotýká ještě.

I oni si užili dotěrné péče tajných špiclů s odznáčky pod klopou kabátu, i oni jako každý museli před každým odjezdem na MS žádat o výjezdní doložku a vyzvedávat z »úschovy« cestovní pasy...

Doba pro ně měla ale i výhody, což poznávají, kdykoli čtou třeba o nočních tazích a řádění fotbalových reprezentantů. „My jsme taky tropili hlouposti, zajímaly nás diskotéky, občas se popilo a něco se roztřískalo. Ale měli jsme štěstí, že se v té době o nás muselo psát jen pěkně...,“ přiznává Jindřich s úsměvem.

Fotogalerie

6 fotografií