Otakar Janecký: Předal jsem žezlo!

Místo po hokejovém elegánovi zaplní jeho syn

Nyní už je klidný, bez starostí. V neděli předal pomyslné žezlo hokejového rodu svému synovi, Otakarovi mladšímu. Teď je na něm, aby bavil ochozy. Tak jako jeho táta desítky let.

„Nevadí mi, že mě lidé s ním budou srovnávat. Taťku obdivuju, musím se s tím vyrovnat.“ I junior byl dojatý. „Slzy jsem na krajíčku neměl, ale klidný jsem nebyl. Užíval jsem si tátův velký den, zasloužil si to,“ podotkl. Má šanci navázat, v pardubickém áčku dostal příležitost. „Je na mně, jak s ní naložím.“ V jednom bude mít devatenáctiletý útočník oproti vrstevníkům výhodu, má kam chodit pro radu. Za tátou, který se rozloučil s kariérou. Tak nějak symbolicky.

„Diváci chtěli gól, jenže já neměl plíce a ani nohy. Na těch jsem měl ultramegabetony. Ale co, byl to dobrý zápas na předání něčeho,“ uvažoval oslavenec. „Dal gól, já ne. A to jsem se snažil jako blázen, on asi ne, a trefil se. To bylo takové správné předání žezla. Strašně rád jsem si s ním zahrál, i když jsme nebyli v jedné lajně. Ale o to přece vůbec nešlo,“ neskrýval ještě dlouho po vyvěšení jeho podobizny s číslem 91 Otakar Janecký.

Trochu se ošíval, v kravatě a saku se necítil úplně nejlépe. To dres je pro něj ten správný oblek. „Hokej je hokej. To nevyměníte. Může vám být šedesát a stejně vám nohy, které už pořádně nechodí, hrajou,“ vyznal se. A tak si ještě bude šněrovat brusle, skoro každý den. Trénuje dorost a chodí na led s veterány. Mezi profesionály skončil, ale nemůže hokej opustit, zapomenout. „Vždyť on hrál snad čtyřicet let. A to se vymazat nedá,“ chápal Janeckého Jaromír Jágr, jeden ze slavných gratulantů. Nemohl a nechtěl chybět u střídání generací...

Autor: (jík)
Foto pro Aha!: Martin Mráz