Nejstarší hráč ligy Martin Vaniak: Jednou se rozsypu...
Každému druhému by dávno došla trpělivost, práskne dveřmi a víc ho neuvidí. Zkušený a léty prověřený Martin »Čaroděj« Vaniak (39) si musí na stará kolena připadat jako záplata; každou chvíli ho trenér Jarolím vyhodí z brány a když mu jiný brankář vybouchne, po pár zápasech ho zase vrátí zpátky. „Už jsem vůči tomu imunní. Jednou jsem řekl, že budu ten třetí v řadě, tak s tím musím počítat,“ tvrdí nejstarší hráč Gambrinus ligy. Za pár dní oslaví čtyřicítku, zítra si zachytá v derby se Spartou. Zrovna se těší přízni, kdy ho tým potřebuje a je zase za hvězdu.
Dvakrát se vám oslava narozenin vydařila. Dvakrát jste vyhrál derby. Před dvěma a třemi lety jste vyplenili Letnou 2:0 a 4:1.
„Vidíte, to by byl dárek, panečku – vyhrát doma nad Spartou. Ještě jsme v Edenu ligové derby nevyhráli. Jen jednou v poháru. A k tomu čisté konto? Dá se to naplánovat? Asi ne, co...?“
Máte vůbec nějaké jiné přání? Mimo fotbal.
„Nemám, já nejsem na dárky. Jsem šest let z domu, chvíle, kdy je rodina pohromadě, jsou mi hodně vzácné. Tak budu úplně spokojený, když se všichni sejdeme. Dáme si burčák, posedíme.“
Nechybíte doma v Olomouci v roli otce?
„Chybím. Byly doby, kdy jsem přijel, postavil všechny do pozoru a už se děti ptaly, kdy zase pojedu. Ale už jsem se uklidnil, děti taky, jsem doma pro pohodu.“
Jak proběhne oslava v kabině?
„Kluci mi pochopitelně kulatiny připomenou. Něco šoupnu do kasy, asi víc než obvykle. A objednám kuřata, pizzu...“
Nezajdete k Václavovi? Tam, kde se zapíjely tituly, postup do Ligy mistrů.
„Ale my tam chodíme. Na společné večeře den před zápasem. Je to tradice.“
Co si dáváte?
„Steaky. Flákotu masa.“
Máte v týmu vegetariány?
„Ne, jenom muslimy. Nesmějí vepřové, ale ti naši si nedají ani hovězí. Jedí špagety nebo ryby.“
Martine, vraťme se k vašemu životnímu milníku. Připadáte si na čtyřicet?
„V hlavě ne, fyzicky asi ano. Jsem v prostředí mladých lidí. Dvacet let mezi klukama v kabině, to moc stárnout nestihnete. Musíte být ve střehu.“
Jak se vám ráno vstává?
„V pohodě. Vstávám v šest, v půl sedmý. Snad je to věkem? Ale chodím brzy spát, v deset mi u televize padne hlava a nevím o sobě, tak i tím to asi bude.“
Po zápase to bývá jiné, ne?
„To nezaberu, adrenalin mě nenechá. V hlavě šrotuje spousta zážitků, zápas mi tam běží dokola. Taková noc bývá strašná; o půlnoci zaberu, ve tři jsem vzhůru.“
Tak si to vynahradíte po obědě?
„Stačí dvacet minut mikrospánku. Klimbám na půl oka. Usnu ve vlaku, anebo v autě, když čekám na manželku před obchodem. Proč se přemáhat?“
Ještě k tomu vstávání. Měl jsem na mysli, zda něco bolí, zda se tělo ozývá. Dvacet let sebou mlátíte o zem...
„Mám problém s levou kyčlí. Artrózu. Kdyby mě protáhli tunelem cétéčka, tak mi objeví další problémy. Rozbitý kotníky, kolena, ramena, jsem artrózou prolezlej. Mám strach, že až skončím a vysadím z režimu, tak se rozsypu.“
Artróza? To je přece nevratný proces. Symptom stárnutí. Co s tím?
„A to já se bráním, nebojte! Bydlím u Bohemky, kousek od Ďolíčku, a chodím do Edenu pěšky. Každý den. Abych se před tréninkem protáhl, rozehřál. Rozcvička. Já ani v Praze auto nemám, jezdím metrem a tramvají.“
Nežádají lidé na ulici podpisy?
„Ale jo, občas. Někdy po prohraným zápase na mě někdo pokřikuje, ale v mezích slušnosti. Když jdu odpoledne kolem Třech soudků, což je bohemácká hospoda, tak chlapi lezou z výčepu a hecují mě.“
Už jste chtěl končit. Teď jste se zase vrátil do hry, trenér Jarolím vás zase potřebuje. Jako už tolikrát.
„Skončím po sezoně. A že mě jednou dá brány, podruhé posadí, s tím jsem počítal.“
Nemáte pocit, že s vámi zametá?
„Já už si svoje odjezdil. Co si dokazovat? Ješitný nejsem a uznám, že šanci musí dostat mladí. Jsem imunní. Trenér mi může říct tři hodiny před zápasem, že chytám a připravím se dobře.“
Počkejte, nic to s vámi nedělá? Většinou se nominace brankáři říká den dva dopředu.
„No jasně, mladej kluk by se rozklepal. Ale nezapomeňte, že mně je čtyřicet. Co by mě mělo rozhodit?“
Uznáte, že jste gólman pro krizové okamžiky?
„Šestkrát jsem se vracel! Aspoň vidíte, že nikdy nemáte nic jistý.“
Kolik gólmanů okolo vás vůbec prošlo během těch tří let angažmá ve Slavii?
„Deset, nedávno jsem to počítal: Kozáčik, Vorel, Diviš, Kubásek, Romanovs, Senecký, Valeš, Hanuš, Jaakkola, Zlámal.“
Poněkud bez koncepce...
„Zkouší se. Tak to prostě je. Chtělo by to nějaké gólmany vychovat, ne pořád hledat. Rád bych tady ve Slavii pracoval, podílel se na výchově.“
Už si představujete poslední zápas?
„Líbilo by se mi skončit v posledním kole proti Bohemce. Doma. Kdyby mi to trenér umožnil, budu rád. Třeba už se fanoušci umoudří a bude plno.“
Jste v Praze sám, co takhle děláte odpoledne po tréninku? Kafíčko? Nebo televizní seriály? Mladí kluci vymetají obchody, co vy?
„Nic z toho, jsem doma. A seriály? Že bych koukal na Ulici nebo Ordinaci? To ne, já sjíždím sportovní kanály. Koukám na americký fotbal a baseball.“
Karel Brückner sledoval vodní pólo.
„No vidíte, tak to ulítává víc než já.“
Komu fandíte?
„Minnesotě. I když posledně mě naštvali, odflákli zápas. Mám rád signály, kterými se mančafty přehrávají. Je to variabilnější než fotbal. Mnohem taktičtější.“
Pochopil jste pravidla hned?
„Za chvíli to pochopíte. Je to show, ti chlapi nic nepředstírají, neválejí se po zemi. Jdou do toho po hlavě, narazí a zase hned vstanou. Kdybych byl mladší, zkusím si to. Asi bych se rozsypal, ale za tu zkušenost by to stálo.“
Nechcete vidět americký fotbal přímo v Americe? Nepojedete na NFL?
„No jasně! Až skončím kariéru, první co udělám, beru rodinu a jedeme. Už kvůli tomuhle musím do Ameriky.“
Ligová elita. Šmicer skončil loni, Vaniak to ještě nevzdal.
Po sedmi letech se loni vrátil do nároďáku.
I jako brankářská trojka v přípravě dřel víc než zamlada.
Osud veterána. Když si trenér usmyslí, nechá ho sedět.
