Karel Brückner, fotbalový trenér desetiletí: Sedím si pod vrbou a je mi dobře!
Na velkou slávu si trenér Karel Brückner (70) zrovna nepotrpí, ale v pondělí večer byl dojatý. V historickém Rytířském sále olomoucké radnice převzal před mnoha známými trofej pro nejlepšího trenéra desetiletí a pak se rozpovídal o tom, jak si žije nejznámější fotbalový důchodce v zemi. Sršel humorem a na první pohled vypadal v lepší formě, než když loni na jaře nedobrovolně opouštěl lavičku rakouské reprezentace.
Pane Brücknere, co pro vás znamená být koučem uplynulé dekády?
„Čím jsem starší, tím to dokážu více ocenit. Ceny si vážím i proto, že je od mých kolegů. Dostávám ji navíc zrovna na tomto místě, kde jsem se před 46 lety ženil.“ (usmívá se)
Za hodnocenou dobu jste získal s reprezentací bronz na ME 2004, s jednadvacítkou máte z Evropy stříbro. Na jaký zápas vzpomínáte nejraději?
„Vy chcete slyšet zápas s Nizozemskem na mistrovství Evropy 2004, který jsme otočili z 0:2 na 3:2. Jenže já rád vzpomínám i na výhru 5:0 nad Jugoslávií (v roce 2002 – pozn. red.). Tam nám tehdy klapalo všechno, jak mělo.“
Co se vám ještě často vybaví při vzpomínkách na fotbal?
„Já na vzpomínání nikdy nebyl, dokážu si užívat fotbalu i jinak. Třeba na vesnickém hřišti, kde jsou lavičky sbité z prken a nad vámi se naklání vrba. To jsou krásné věci, mnohdy lepší než ten zápas s Holandskem.“
Sedět pod vrbou, to zní poeticky, uvolněně. Znamená to, že si vychutnáváte život důchodce?
„Naprosto. Jezdím zadarmo tramvají, hodně spím a čtu, mám čas na jiné sporty jako obyčejný divák. Sleduju šampionát v basketbale, koukám na házenou a také na hodně juniorských fotbalových turnajů.“
Takže vás už fotbal nerozčílí?
„Ale to zase ano! Naposledy loni, když Liberec v evropských pohárech ztratil doma postup se Steauou v těch nekonečných penaltách, přestože přivezl náskok 3:0. To jsem se fakt rozčílil. Ani nevím proč. (usmívá se) Tehdy ve mně ještě fungovaly trenérské hormony.“
Určitě jste je neztratil. Povězte, má současný nový český tým na to, aby postoupil na EURO 2012?
„Není to tak zcela nové mužstvo, je tam dost zkušených hráčů a tým má velkou sílu. Postupový cíl je naprosto reálný, to nejsou žádné sny. Jen je třeba udělat důrazný první krok.“
A co vy? Nebudete tiše závidět kouči Bílkovi? Netáhne vás to ještě občas na lavičku?
„Samozřejmě mám vždy takové cukání, stále mě to táhne ke hřišti. Ale pak se podívám do občanky nebo do pasu, uvidím rok narození a hned mě to přejde. (směje se) Tohle už mám všechno za sebou. Je to uzavřeno, hotovo, skončeno a podepsáno.“
V Rytířském sále olomoucké radnice byl z té slávy netradičně naměkko.
