Pokračuje vancouverská...olympiZáda!

A že taková havárie není úplná legrace dokazuje pohled na sedřená a spálená záda pilota prvního britského bobu Johna Jacksona. (ČTK/AP, EPA, ara)

22. února 2010 • 02:00

Jak si budou sportovci pamatovat zimní olympiádu ve Vancouveru, která se včerejším dnem přehoupla do své druhé poloviny? Mnozí z nich (a dá se říct, že v počtu větším než obvyklém) si Vancouver vryjí do paměti jako místo, kde si parádně natloukli. Že tam zkrátka »hodili záda«. Že tam byla OlympiZáda.

Žádné zimní Hry nepřinesly takové množství těžkých pádů a karambolů jako tyto. Že podjedou nohy někomu z krasobruslařů (Čech Verner: „Plácl jsem sebou na veřejným bruslení!“), to je věc spíš úsměvná; stane se. Havárie v obrovských rychlostech v ledovém korytu či na sjezdovkách ve Whistleru však vážně ohrožují zdraví a dokonce životy olympioniků. A incidentů je už tolik, že i sám šéf MOV Jacques Rogge si začíná drbat hlavu. „Do budoucna musíme najít správné vyvážení mezi náročností sportovišť a kvalifikačními standardy, aby se účastníci byli schopni s nástrahami závodů vypořádat,“ říká.

Jenže v korytu ve Whistleru se nezabil pouze slabý sáňkař z Gruzie, problém sjet dolů mají i špičkoví sáňkaři a bobisté! Že ze saní vypadne italský maestro Armin Zöggeler, že do cíle nedojede pilot prvního kanadského bobu Lyndon Rush, to je jasná známka toho, že stavitel dráhy přestřelil. Není normální, aby závodníci sami překřtili zatáčku na 5050 (FiftyFifty), podle pravděpodobnosti, zda ji zdárně projedou, nebo skončí hlavou dolů! Třináctka ve Whistleru tohle jméno má! „Ta dráha prostě není bezpečná!“ hřímá americká bobistka Shauna Rohbocková, stříbrná z Turína. „I když to člověk sjede dobře, dole se klepe. Hlavou mu běží jen: to bylo strašný!“

Tak snad už se v druhé půlce Her nikomu nic zlého nestane a vše spraví jen oděrky či spáleniny...