Díky Aha! se po letech shledal slavný kladenský útok Vejvoda – Patera – Procházka

Kvůli nemoci, kdy mu vinou usilovného tréninku rychle zbytněly svaly, kterým pak byla jejich blána malá, a šikovné křídlo zažívalo ukrutné bolesti. Teď se na zimák vydal, aby po letech viděl staré kamarády – »Patyse« a »Prochyho«, jinak Pavla Pateru a Martina Procházku. Deset let po Vídni, zlatém mistrovství světa.

„Bylo to zvláštní, stát tam v kabině,“ říká s nostalgií v hlase. Očíhl svůj koutek, kde kdysi býval ukrutný bordel. Roztrhaná, propocená výstroj, naházená bez ladu a skladu. „Tak to se nezměnilo. Akorát tam má bordel někdo jinej. A pohoršilo ho, že tam je napsáno: Hlavně bránit!“ prozradil o exkurzi do nitra kladenské kabiny Martin Procházka. „Kdo to tam napsal, vždyť já vždycky jenom útočil?!“ smál se Ota. Kamarádi ho pochválili, že za ty roky, co se neviděli, vypadá dobře. „A co jsi čekal? Že vyrostu?!“ ušklíbl se mrňous Ota. „To ne, ale že ztloustneš,“ ušklíbl se Prochy.
Srdečně se rozesmáli. Ani nevěděli, kdy se viděli naposledy. Na Procházkově svatbě? „Myslím, že jsme si pivo dali naposledy na tom tenisovým turnaji v devadesátým devátým,“ vytáhl Vejvoda. „Ty vole, ty máš paměť!“ nechápal Patera, jak to tak přesně ví. Ani přesný zrod svého přátelství už by nevystopovali. „Vždyť já nevím, co bylo včera!“ zoufal si Patera. „Každopádně oni se znají déle. Já k nim přišel až v dorostu,“ nahodil udičku Martin. „S Otou jsme hráli za PéZetku (Pracovní zálohy Kladno – pozn.) odmala,“ vzpomněl Patera. „Ale ve škole Patys byl o třídu výš,“ lovil z hlavy Ota. Proč? „Já jsem byl zářijovej. A taky chytrej, do školy jsem proto šel už v pěti,“ rozesmál své spoluhráče centr, mozek akcí »Paterovců«.Procházka válel za Poldi a na své soky z dětství si dobře pamatuje. „Byli nejlepší. Tedy po Jardovi Jágrovi, samozřejmě. Všichni se jich báli. Poráželi nás,“ nezapomněl ani po letech »Prochy«. Do jedné formace se dostali až v áčku Kladna, když se zranil Tomáš Mikolášek, jenž s Vejvodou a Paterou nastupoval. Tehdy se začala psát historie jedné z nejlepších útočných řad české historie. Útoku, který však vinou zdravotních patálií žil jen krátce.
Stali se z nich nerozluční kamarádi, spolu kráčeli životem. Sekali i průšvihy? „Asi jsme byli moc hodní. Řval na nás jen rolbař, abychom už vypadli z ledu,“ vzpomněl Vejvoda. „A já jsem se ztrácel na zájezdech,“ přidal. Tak vida, aspoň náznak lotroviny. Ota nakonec přece jen vyloví perličku: nepříjemnost zpřed jejich prvního společného zápasu v reprezentaci. Premiéra na moskevských Izvestijích 1994 se málem nekonala! „Zaspal jsem!“ culil se. „Bělma (Radek Bělohlav – pozn.) mě nevzbudil! Prý, že nařídí budíka. A kluci i s trenérem Bukačem na nás čekali. Neseřval mě, radost ale neměl.“ To neměl přiznávat. „Tak to řekni, že ses nemohl probudit na jednu hodinu, že to bylo moc brzy,“ šil do kumpána Martin Procházka.
Vodopád slov, hlášek, narážek nešlo zastavit a ani precizně zaznamenat. Na to by nestači-lo novinové vydání. Jsou však věci, u kterých je potřeba se zastavit. Třeba u nejslavnějšího gólu »Blue-line«. Ten padl 6. května 1996 devatenáct vteřin před koncem finále MS ve Vídni. Nešťastníkem byl kanadský gólman Joseph. „Na to se těžko zapomíná. Byli jsme dlouho na ledě, už jsem chtěl jít střídat, ale rozhodl jsem se ještě zavést puk,“ popsal začátek situace Patera. „Bylo pár vteřin do konce a oni se také klepali, nevěděli co. Pořád ustupovali, tak jsem si říkal, že tam zkusím zajet. Šmudla, ale padlo to tam,“ vylíčil svou trefu Procházka. A kde byl Vejvoda? „Nahrál jsem Patýsovi a jel na střídačku. Stál jsem ještě na ledě, ale už vystřídanej.“
Se zlatem na krku měli přejít do Sparty, už tam byli domluvení. Jenže je zlákal a přeplatil AIK Stockholm. Ve Švédsku jejich bezstarostný život skončil, útok se rozpadl, když Otakar onemocněl. Nepoznané galeje v posilovně, hraní přes nemoc, to byl začátek konce. Dodnes nemůže své tělo přetěžovat.
Přesto na skandinávskou zemi nedá dopustit, našel tam svou lásku. Pomohla náhoda a… Kamarádi – jak jinak! „Zrovna jsme se o tom bavili v autě. Ty jsi nechtěl jít, viď?“ popíchl Otu Pavel. „Ale jsem ho spoutal a odtáh do hospody!“ chechtá se. Ke Švejkovi, do pivnice v centru Stockholmu. „Švejk nás provází. Na Kladně je, ve Stockholmu byl a v Omsku taky,“ říkají P+P. „Na Švejka nám nesahejte! Tam jsem poznal Annu. Ani ona tam ten den nechtěla, a přišla. Osudově…,“ líčil Vejvoda. Drink jí neposlal a ani neví, jak si vyměnili telefony. „No, a příští rok to bude deset let…“ Výročí chtějí oslavit – kde jinde – U Švejka, v centru švédské metropole. „To musíš pozvat Pavla, vždyť za to může!“ pobízel Martin. Minuty ubíhaly, popichování nebralo konce. Snadno se dalo poznat, jak rádi se vidí. Ani náznak výčitky, že si zmizeli z očí. „Všichni jsme měli svých starostí dost,“ znělo vysvětlení.
Teď už se snad uvidí častěji...

Přidejte, počkáme U Švejka...

KLADNO – Díky jejich modrým tréninkovým dresům se vžil pojem »Blue-line«. Tři hračičkové a lišáci, Vejvoda, Patera a Procházka. Měli dobýt celý hokejový svět, jenže Ota Vejvoda musel kvůli zdravotním problémům ve čtyřiadvaceti skončit. Rozpadla se lajna, která zařídila pro Česko zlato na MS ve Vídni 1996. Martin Procházka s Pavlem Paterou se protloukali kariérou téměř společně, kontakt s Otou se ponenáhlu vytrácel. Málokdy se dostali k sobě, na pivko, zavzpomínat. Teď, deset let po Vídni, se redakci Aha! podařilo dát Kladeňáky dohromady.
Obavy, že se snad ani nebudou chtít sejít, rozptýlil hned první telefonát s Vejvodou. „Rozhovor? Proč ne,“ prohlásil chlapík, který dlouho podobné nabídky odmítal. Necítil potřebu rýpat se ve svých problémech. „Cože, sejít se s klukama? Jasně!“ těšil se. „Tak kdy? V kolik a kde?“ Další telefon Martinu Procházkovi a sraz po letech byl domluvený.
Těšili jsme se na setkání, na jejich pohledy, první podání ruky. Sraz byl na půl jednou u zimáku. Smůla, hokejisté nás převezli. Vyhráli, jako tolikrát na ledě. „Kde jste, my už jsme připravení?!“ volal v den schůzky Procházka. „Ale Ota má přijít až v půl jedné,“ snažili jsme se hokejistův chvat mírnit. „Houby, ten už je na zimáku od deseti! Počkáme U Švejka, na náměstí,“ určil »Prochy«. Sklaplo nám, u stolu už byla trojice v plné zábavě. „Jsme rádi, že jsme se setkali,“ říkali a do mobilů si klepali čísla kamarádů. „Škoda Oťas, že hned večer jedeš do Švédska. Hele, máme to zítra volnější, neposedíme?!“ podsouval hned kacířsky Martin Procházka.
Tak byl rád, že starého bracha zase vidí...

Autor: (jík, mba)
Foto Aha!: Denisa Hamerníková