Na plný plyn do nebe - Motokrosového závodníka Michaela Špačka (†18) na poslední cestu vyprovázel řev motorek
Tolik bolesti, slz a zármutku! Blízcí včera vyprovázeli zesnulého motokrosového závodníka Michaela Špačka (†18), jenž minulý týden podlehl těžkým zraněním mozku po čtrnácti dnech v kómatu. V mrazivém zamračeném odpoledni se s ním naposledy přišla rozloučit téměř pětistovka smutečních hostů.
Do velké obřadní síně krematoria v pražských Strašnicích přijeli kamarádi z východočeských Holic, kde Míša žil a trénoval, soupeři a přátelé ze Španělska a z Německa. Nejlepší čeští motokrosoví závodníci mu přišli vzdát hold.
Tatínek Stanislav na bílou rakev položil věnec z bílých růží. Pevně stiskl ruku své paní a objal kolem ramen mladšího syna Dominika. Mrňavého kluka, který už má svoji motorku a jednou na ni chce v památce bráchy sednout a závodit. „Nikdy na tebe nezapomenu, bráško.“ Bože, těch pár zlatých písmen na bílé stuze věnce rvalo srdce, vhánělo slzy do očí.
Lze vůbec unést to nesmírné hoře nad ztrátou dítěte? „Musíme být silní. Jako byl Míša. On byl především bojovník,“ pravil pevně Stanislav Špaček. Silný chlap. On byl jeho prvním rádcem, trenérem. Rozdal se pro něj, dal mu přece život. A teď byl u toho, kdy Míša pro svoji lásku ve věku osmnácti let zahynul. „Zemřel pro to, co miloval,“ pověděl jeho táta. „Bojujte, jako bojoval on. Férový a vždycky usměvavý kluk,“ vepsal do smutečního projevu.
„Tvá křídla neshoří,“ zaznělo v písni Janka Ledeckého, který osobně přišel zahrát a zazpívat. Sám má k motorkám blízko a musel dát Míšovi sbohem.
Pak se před krematoriem rozburácely motorky. Závodníci – nejlepší z nejlepších (mj. Bartoš, Kadleček, Poslední) – seřazeni v kruhu kolem kašny, přidávali plyn, v dunivé elegii túrovali motory silných strojů. V jednu chvíli se ta hlučná lavina spojila v ohlušující tok, aby vzápětí ustala.
Zhasla. Zničehonic. Jak život usměvavého kluka, který nade vše miloval motorky.
