Ivane, ty mě vidíš

Jako první zamíří k hlavnímu kouči Jiřímu Kučerovi, který minulý pátek vystřídal odstoupivšího Jaroslava Hübla. „Na trénování je tu Jirka, je výbornej. Ale taktiku na zápas probíráme spolu,“ prozradí Šlégr. Je v dobrém rozmaru, ke Kučerovi prohodí pár vtípků, oba obkrouží na ledě kolečko na zahřátí. Zima tedy na stadionu je…

Pak jen tak ledabyle praští do puku patkou hokejky, další si vyhodí do vzduchu. Trénovalo by se, ale nejde to… Takhle dění Šlégr jen tiše pozoruje, většinou vestoje u mantinelu. „Nedá se nic jinýho dělat,“ říká smířlivě. „Ale kdybych tam stál jako zdravej člověk, je to něco jinýho, než když mám zdravotní problémy. Zatím mi to takhle vyhovuje, srovnávám se s tím, jak to je.“

Je spíš pomocník, sbírá puky, snaží se hráče rozpumpovat. „Pojď, pojď!“ hecuje je, když najíždějí sami na gólmana. Pak z modré čáry rozjíždí přihrávkou jedno ze cvičení. Puky z jeho hole míří na milimetr přesně. Občas si vezme jednotlivé hráče stranou k mantinelu, opisuje rukou ve vzduchu oblouky, máchá, gesty radí, co a jak zlepšit. „Poradím, nakreslím, vysvětlím. Vždy se to snažím řešit individuálně s tím daným hráčem, aby o tom už během tréninku přemýšlel a snažil se to změnit,“ vykládá. „Jo, Jirka si ty obránce umí vymazlit,“ popíchne ho se smíchem trenér litvínovských brankářů Jan Hrabák.

Když se celý tým srotí u tabule, na níž kouč Kučera kreslí a znázorňuje, jak si představuje další nácvik hry, Šlégr jej jen mlčky pozoruje. Až když se po 40 minutách koučům znelíbí přístup hokejistů, bere si slovo. „Pánové, takhle to nejde. Pojďte makat,“ nabádá, ale víc neřekne. Energickým projevem jej totiž vystřídá kapitán a sportovní ředitel klubu v jedné osobě Robert Reichel, který spoluhráče seřve víc než oba trenéři dohromady. „Vždyť je to hrůza, my si nedáme přihrávku! Takhle budeme hrát o sestup!“ hřímá. „Dneska se nám s Jirkou ten trénink vůbec nelíbil,“ postěžuje si pak Šlégr. Za pár hodin přijde debakl 2:6 v Třinci…

Přitom co si stoupl jako nový asistent na střídačku, tým první dva zápasy vyhrál. „Bylo to pro nás hrozně důležitý,“ vyzná se. Osobní kouzlo? Snad… Každopádně má tam nahoře jednoho velkého spojence. Svého hokejového tátu, zesnulou trenérskou ikonu Ivana Hlinku. „Jdu před zápasem a říkám si: ‚Ivane, ty to vidíš, kurňa, tak nám pomoz‘!“ Jestlipak budou v dnešním zápase v Plzni jeho prosby shůry vyslyšeny?

Šlégrův trenérský dotazník

Jaká je moje role u týmu?

„Snažím se udržet v mužstvu tu správnou náladu, aby si věřilo, zapojit do toho trochu srandy, uvolnění, ale zároveň i disciplínu. Jsem tu od toho, abych celou organizaci spojil dohromady. Aby hráči, trenéři a maséři byli jako jeden chlap.“

Proč na tréninku mlčím?

„Za prvý jsem ztratil hlas, takže nemůžu ani křičet (směje se), nemá to smysl, stejně by mě nikdo neslyšel. A pak – jsem toho názoru, že když je něco na tréninku špatně, má se zapískat a říct si to u tabule. Abych na někoho ječel, to ne…“

Proč nemám píšťalku jako správný hokejový trenér?

„Tu nepotřebuju. Umím hvízdat, když je potřeba.“

Změnila se mi nějak smlouva, když jsem teď trenér?

„Vůbec. Běží mi můj hráčský kontrakt, jen jsem na střídačce, a ne na ledě. Žádný dodatek ke smlouvě není. Klub mě platí, jako kdybych marodil. Pro něj je to bonus, protože mi nemusel za to, že jdu dělat trenéra, dát navíc ani korunu.“

Mám jako trenér větší prémie za vítězství?

„To ani nevím. Fakt. (rozesměje se na celé kolo) Tím se vůbec nezabývám, pro mě je důležitý, aby se vyhrávalo.“

Požívám díky nové roli nějaká privilegia?

„Máme v kabině pravidlo, že kdo se nepřezuje, platí do kasy 500 korun. Loni byla výjimka jen pro generálního manažera, pana Hořejšího. Pak tam někdo dopsal ‚J.Š‘. Beru to tak, že je to na mě a taky tam občas jdu v botách. “ (směje se)

Není přece jen větší zábava být na tréninku jako hráč?

„Ani ne. V roli hráče je to samozřejmě daleko větší dřina. Kór v mých letech. Jako trenér je to víc uvolněnější, co se týče srandy, je to z pohledu trenéra příjemnější.“