5 nejsilnějších příběhů ligy

Že nikdo nevztáhne ruku na fotbalisty a jejich rodiny? Tátu mi zabila ruská mafie!

Když jej před třemi lety, společně s ostatními novopečenými mistry Evropy do 17 let, přijal tehdejší ruský prezident Vladimír Putin ve svém letním sídle v Soči, Alexandr Prudnikov pozvedl číši k přípitku a pronesl: „Na naše rodiče! Bez nich bychom tu nebyli!“ Banalita? Ba ne, tehdejší slova čerstvé posily útoku pražské Sparty měla hluboký podtext. Alexandr chtěl v tu chvíli vzdát hold svému tátovi, který jej kdysi ke sportu přivedl. A který byl v té době už sedm let po smrti.

Sašovi bylo pouhých deset let, když o tátu přišel. Zdědil po něm mohutnou postavu, díky níž mu od dětství přezdívají Slon, i lásku k úpolovým sportům. „Naučil jsem se od něj postavit se sám za sebe. Ránu oplatit ranou. Jeho zásluha, kde jsem teď.“ Od svých tří let jej doprovázel na tréninky v řeckořímském zápase, v němž Prudnikov senior dosáhl spousty medailí i titulu Mistr sportu. Odmala se zápasu věnoval i jeho syn, v sedmi letech si k němu přibral ještě fotbal. V máji 1999 ovšem šli do tělocvičny v rodném Smolensku společně na trénink naposled. Alexandra Vladimiroviče Prudnikova, o němž se nahlas říkalo, že měl dlouhodobé vazby na tamní podsvětí, kdosi zavraždil. Vrahy dosud nikdo nedopadl. „Já se tím nezabývám. Ty gangstery už nečeká v životě nic dobré-ho. Kdybych prahl po pomstě, komu bych tím pomohl? Nebudu jako oni,“ rozhovořil se, poprvé a naposledy, Prudnikov o choulostivé záležitosti v rozhovoru pro Sovětskij sport. S moudrostí, přitom v pouhých 17 letech!

Ta tragická událost dala jeho životu jasný ráz. „Nemine den, abych na tátu nemyslel. Budu plnit jeho sny,“ předsevzal si. Důležité góly věnuje vždycky jemu. Když získal v 17 letech od svazu prémie za zlaté medaile v přepočtu ve výši zhruba 100 tisíc korun, věnoval celou sumu zase mamince. „Já si ještě vydělám dost. Zůstal jsem v rodině sám chlap, s babičkou, mámou a mladší sestrou Mášou. Jsem živitel. Lépe řečeno bych jím brzy chtěl být,“ vysvětloval tehdy Prudnikov. Tuhle šanci mu teď dává Sparta…

Mohou si fotbalisté koupit, nač pomyslí? Svatbu mi zařídili Češi

Během rozhovoru o jeho vlasti tušíte, že se jej nemůžete zeptat na všechno. Mohli byste ho snadno dostat do problémů. Nová posila fotbalistů pražské Slavie Vitali Trubila pochází z Běloruska, země, v níž podle mezinárodní organizace Freedom House panuje jeden z deseti nejtvrdších režimů na světě. „Ale představa zahraničí o Bělorusku je zkreslená. Pořád se píše, že je tam diktatura, že se tam nedá žít. Tak hrozný to není. První dva roky, co jsem byl tady v Česku, jsem se tam chtěl vrátit. Stýskalo se mi,“ povídá Trubila.

- Jaká je tedy Bělorusko země?

„Jsem mladý kluk, fotbalista, žádné problémy tam necítím. I když je pravda, že o některých politických tématech se raději nebavíme. Prezident a vláda nemají rádi, když je někdo kritizuje.“

- Jak se žije vaší rodině, známým?

„Život je tam dobrej. (přesvědčivě) Lidi jsou tam spokojeni, život berou takový, jaký je. Příjmy jsou nižší než v Čechách, nedají se tam vydělat velké peníze. Nejsou chudí, ani bohatí.“

- Takže převládá střední třída…

„Tak třeba na byt si lidé musejí delší čas spořit, ale stejné je to i tady. Ceny bytů jsou v obou zemích zhruba totožné, v restauracích je dráž než tady. V Praze je určitě levněji než v Minsku. I já si na některé věci budu muset delší čas vydělávat, a to tady dostávám na běloruské poměry slušné peníze.“

- Bělorusové nejsou součástí Evropské unie, když chtějí na západ, potřebují všude víza. Jak je složité je získat?

„Hodně. Když jsem jel poprvé do Čech, stál jsem v dlouhé frontě s balíkem různých papírů. A moje manželka se ke mně kvůli vízu nemohla dostat. Šla si stoupnout před úřad v šest ráno a stála tam do dvanácti. V zimě. Přišla na řadu a řekli jí: ‚Chybí vám ten a ten papír‘ a šla domů. A zase stála nanovo. Půl roku trvalo, než to vyřídila.“

- Kam můžete vycestovat bez víz?

„Do Ruska, na Ukrajinu, do zemí bývalého Sovětského svazu. Jenže všichni chtějí do Německa, do Itálie… Jsou obrovské fronty, ovšem oni vezmou tak deset lidí za den. Ale slyšel jsem, že se to už zlepšilo.“

- Do Čech jste šel za fotbalem, pomáhal vám tehdy s vyřízením víz Most, kam jste přestupoval?

„Moc. Abych se dostal do Čech, potřebuju pozvání. Takže pan Kabíček (prezident klubu – pozn. aut.) napsal, že sem jedu hrát fotbal a pustili mě. A stejně tak musel napsat, aby ke mně mohla přijet má budoucí manželka a mohli jsme spolu tady v Čechách žít. Vlastně nám tím zařídil svatbu, krátce nato jsme se doma v Brestu vzali. Jsem mu hodně vděčný, pomáhá mi pořád. Je to super prezident. (směje se) Takový můj táta v Čechách.“

- A co vaši skuteční rodiče? Usilujete o to, aby za vámi mohli přijet a podívat se, jak hrajete za Slavii?

„Oni by se sem chtěli dostat, ale není to tak snadné. Možná požádám, aby jim Slavia napsala pozvání… A hlavně taky musím hrát, přece nepojedou koukat na lavičku náhradníků.“ (směje se)

- Povězte, co byste v Bělorusku změnil, kdybyste mohl?

„Vstoupil bych do Evropské unie, aby lidé mohli cestovat a neměli problémy. Vždyť je 21. století… A taky bych dal všem lidem víc peněz, aby všichni byli šťastni.“ (směje se)

Jsou fotbalisté příkladně zdraví lidé? Doktoři mi vzali ledvinu

Kladenští fanoušci jej za minulý ligový ročník zvolili nejlepším hráčem týmu. Má nakročeno do reprezentační dvacítky. A fanynky se z tohohle pohledného blonďáka můžou pominout. Přesto je tu něco, co ideální obraz obránce Víta Beneše kazí. Nemá jednu ledvinu. Bylo mu pouhých 15 let, když se mu nešťastnou shodou okolností přihodil úraz, jenž jej mohl o fotbal navždycky připravit. V přípravném utkání dorostu rodného Ústí nad Labem Beneš pádil za míčem, se stejnou vervou po něm vystartoval i jeho gólman. Nedohodli se. Obránce byl u balonu dřív, brankář se napřáhl a – trefil svého spoluhráče do ledviny. Ta nárazem pukla. Hrůza! Musel okamžitě na operační sál. Tam měl štěstí na pokrokové doktory. K případu přistoupili citlivě, s ohledem na to, že mají pod rukama na stole fotbalistu. „Operovali mě jinak, než bylo v té době obvyklé. Zákrok mi dělali zepředu, běžně se přitom vede ze strany. Tím pádem mi vzali břišní svaly, bez kterých fotbal hrát můžu,“ vysvětlil Beneš. Při druhé variantě by ztratil zádové svaly a tím i kariéru.

Jenže on vůbec nepochyboval, že se na trávník vrátí. Makal v posilovně, aby zesláblé břišní partie zocelil. Dnes na něm pouhým pohledem nic nepoznáte. „Je na tom výborně fyzicky, nevynechá souboj,“ pochválil jej na jaře asistent kladenského kouče Stanislav Hejkal. Odlišnost od ostatních ale přece za jistých okolností lze postřehnout. Na panáka při oslavách určitě nepůjde, tvrdý alkohol pít nesmí.

Vyhýbají se soudy fotbalistům schválně? Na 8 let do vězení? Jsem nevinný!

Kdyby předsedkyně Okresního soudu v Příbrami začátkem července neonemocněla, možná by se mladoboleslavský útočník Jakub Řezníček chystal místo na novou ligovou sezonu na dlouhý výkon trestu. Za to, že loni notně opilý surově zbil a zkopal jiného mladíka, mu totiž hrozí 8 let vězení. Na parkoviště u plaveckého stadionu v Příbrami dávno padla tma, bylo půl jedné v noci, když se Řezníček vypotácel ze Snack baru. Pálení čarodějnic se prostě muselo zapít… Ve tmě zmerčil auto. „Hele, nemohl bys mě hodit do jiného klubu?“ ptal se řidiče.

Nebyl to taxikář, ani Řezníčkův známý. A nechtělo se mu. Po chvíli vyústilo nikam nevedoucí vyjednávání ve rvačku. Ze zadního sedadla se totiž celou záležitost snažil nešetrně vyřešit řidičův kamarád, Jiří Kreps. „Už vypadni!“ houkl na fotbalistu. Pak začala mela, není jasné, kdo ji vyprovokoval. Jasné ale je, jak skončila. Kreps po několika ranách pěstí spadl na zem a Řezníček se, údajně, trefil pravačkou přesně… Přeražená čelist, vymlácené zuby, otřes mozku a zlomené zápěstí. Vyplatit Krepsovi náhradu za ušlou mzdu (žádá 85 tisíc korun) vinou pracovní neschopnosti nechce. „Protože jsem nevinný!“ Jenže jeho klub takovouhle »reklamu« nepotřebuje. Proto na hráče tlačil, aby se s poškozeným vyrovnal mimosoudně. Kreps si ovšem prý z potyčky odnesl trvalé následky a trvá na potrestání hříšníka. Půjde Řezníček opravdu z ligy do vězení? Rozhodne se koncem srpna.

Myslíte, že fotbalisté nikdy nedělali rukama? Byl jsem dělník na stavbě

Už mu minulo 33 let, když se rozhodl k radikálnímu životnímu kroku. Opustil tým Starého Města (dnešní Slovácko), kde se nemohl prosadit do základní sestavy, vzal svou partnerku Ilonu a odletěli do Austrálie. Zčistajasna. Ani jeho známí netušili, kam se poděl, na nabídky jiných klubů nereagoval. „Říkal jsem jim, že už angažmá mám.“

Jenže o fotbal nešlo, toho měl nad hlavu, potřeboval si od něj psychicky odpočinout. Taky ho z něj bolely klouby, bral prášky, aby mu vydržely kotníky. A ještě mu přišlo líto, že on, vášnivý cestovatel stejně jako jeho milá, se kvůli fotbalovým povinnostem nedostane dál než do Evropy. Tak si sáhodlouhou procedurou vyřídil víza k protinožcům. A v Sydney začal žít tak, jak kdyby žádná kariéra ligového fotbalisty nikdy předtím neexistovala. Začal se živit rukama. „Dělal jsem po stavbách, po střechách, se sbíječkou. Boural jsem baráky,“ líčil po návratu. Teď už je zase v lize, v dresu Bohemky. V Austrálii vydržel něco přes rok, ale před prací rozhodně neutekl. Naopak. „Kdyby nám neskončila platnost víz, ještě bychom tam zůstali.“ Po návratu se po 11 letech známosti oženil, loni se mu narodil syn Dalibor. Ale přesto snad den co den myslí na to, že bude cestovat zase. „S manželkou jsme si říkali, že jakmile bude Dalík větší, hned bychom někam jeli. Hrozně rád bych se do Austrálie vrátil…“

PAVEL KŘIKLAN