Fintilové - Posvátná wimbledonská tráva není jen tenisovým kolbištěm, ale i velkým módním molem

Je výjimečný. Nejstarší, nejslavnější, nejprestižnější. Tenisový Wimbledon snese spoustu dalších příměrů. I ten, že hráči se na něm zdaleka nejvíce fintí!

A to přesto, že se zde striktně dbá na dodržování tzv. »allwhite rule« – tedy pravidla o naprosté převaze bílé barvy na hráčských úborech.

Anebo právě proto? Dost možná. S barvami toho totiž tenisté mnoho nevymyslí, nezbývá jim tedy než zaujmout jinak. Efektními střihy, zajímavými detaily, odvážnými doplňky.

„Tenis na trávě je takový nóbl,“ říká s oblibou před Wimbledonem Radek Štěpánek.

A tak i ty největší hvězdy (přesněji řečeno právě ony) chodí na kurt jako na ples. Novodobé baleríny v rafinovaných šatičkách, štramáci v bílých kalhotách, svetrech, vestách, či sakách. I to se v průběhu posledních let stalo koloritem Wimbledonu.

„Tento turnaj je ta vůbec největší tradice a mě baví se jí poklonit svými retro úbory,“ komentuje fenomenální Švýcar Roger Federer své každoroční hrátky s image.

Americké sestry Williamsovy kdysi šokovaly korálky vpletenými do vlasů, začaly na kurt nosit drahé šperky a kabelky. Ruska Šarapovová zkoušela zaujmout nepovedeným labutím oblečkem anebo jezdeckým úborem s rajtkami.

Federerova wimbledonská posedlost módou však přerostla skoro ve fetiš – zlaté výšivky, předválečné vestičky, monogramy na teniskách, okrasné hvězdičky a knoflíčky vždy v počtu korespondujícím s počtem Rogerových titulů (zatím pět).

Jenže co když právě v tom zpropadeném oblečení vězí kouzlo jeho úspěchů? To si dost možná myslí domácí Andy Murray. Poprvé má reálnou naději útočit na titul a do boje tady táhne v oblečení nápadně podobném tomu, které nosil v roce 1936 zatím poslední britský šampion Fred Perry.

Nekvílela. Zalekla se?

Čert ví, čeho se zalekla víc. Jestli varování od organizátorů, anebo reportérů britských bulvárních deníků, kteří s hlukoměry v rukou přišli změřit, zda skutečně během zápasů kvílí s rekordní intezitou 109 decibelů. Portugalka Michelle Larcher de Britová každopádně napráskala naší Zakopalové 6:2, 7:5 aniž by vydala hlásku! „Špunty do uší nebyly třeba, nebyla vůbec hlasitá. Asi uznala, že co předváděla v Paříži, bylo moc,“ dumala Zakopalová. Mladičká Portugalka však záhy jakýkoli strach z represí vyvrátila. „Až přijde vypjatější zápas, zase spustím. Pomáhá mi to,“ dala jasně na srozuměnou. „Komu se to nelíbí, může z kurtu odejít!“