Souboj člověka s býkem, při kterém se tají dech - To je RODEO!

Snad každý kluk chtěl umět tasit kolty stejně rychle jako Divoký Bill Hickok. Chytit vzpurného býčka do lasa a složit ho tak snadno, jako máma ručník po vyžehlení. Být alespoň chvíli kovbojem. Každému se to nepovede, ale může se dostat blízko, téměř si na své hrdiny sáhnout. Na pravém rodeu.

V Česku se také jezdí závody, jenže co je to proti profíkům v zámoří, kde jsou nejlepší z nejlepších. Plné tribuny, řevu jako na hokeji. „Spíš ještě víc, ochozy bývají úplně narvané. Atmosféra je napjatá, lidé čekají hlavně na bullriding (jízda na divokém býku), to je vrchol. Jsou zvědaví, zda bude lepší jezdec či býk,“ vypráví hokejová legenda František Musil.

Během hraní NHL v Kanadě, kde je rodeo zvlášť oblíbené, si našel čas a zašel se podívat. „Je to zážitek pro každého, kdo vyrostl na westernech,“ usmívá se někdejší vynikající bek. „Byl jsem se podívat v Edmontonu, Alberta je celá taková kovbojská, nejposlouchanější muzikou je tam country,“ říká Musil.

Ač je vyhlášený tvrďák, ještě dnes mu je při vzpomínce úzko. „Člověku se zastaví srdce, když vidí ty bejky, to jsou monstra. Nevěděl jsem, kdo vyvázne. Obdivuju lidi, kteří si na ně sednou. A stejně tak rodeo klauny. Ti jsou v barelech připraveni pomoct, když je potřeba upoutat pozornost býků, aby mohli ti, co spadnou, utéct do bezpečí,“ má pro novodobé kovboje Musil jen slova chvály. „Vždycky jsem doufal, že se jim nic nestane,“ dodává.

Ač pravověrný hokejista, rodeo ho do sebe vtáhlo. Všechny disciplíny se mu zdály těžké, nechápal, jak si mohou se zvířaty tak snadno poradit. „Jízda mezi barely, to je úchvatná podívaná. Jak manévrují v obrovské rychlosti. A když chytali a svazovali telata, to bylo něco. Všechny jsem obdivoval,“ přiznává František Musil. Je jasné, že by klidně zašel na takovouhle podívanou znovu. Rodeo za to stojí.