David Jarolím: Tati, vyhrajeme MY!

Jen žádné slitování, natož sentiment! Tohle už je hodně vysoká hra. Neúprosný boj o všechno. Zápas Slavia – Hamburk v Poháru UEFA (20.45, ČT2) je bezpochyby největším dramatem večera. Šlágr, jaký tutově jinde nehrají. Souboj otce a syna. Kouče domácích fotbalistů KARLA JAROLÍMA (52) a kapitána hamburské bundesligové fl otily DAVIDA JAROLÍMA (29).

Zatvrzelý a tvrdý otec vs. vzdorovitý syn. Jiskření, náboj, emoce. Jde o postup, rodinné vztahy musí k ledu. „Pocity mě nezajímají. My musíme vyhrát,“ vynáší Jarolím senior. Už to tu bylo před třemi lety. Hamburk tehdy Slavii porazil, ale do další fáze soutěže postoupili oba. „Teď půjde o víc. Vím, že ani jeden z nás neuhne,“ odhodlaně hlásí David.

Klan Jarolímů je do hry vtažen mnohem víc. Slávistickou zálohu diriguje Marek Jarolím (24), bratranec Davida. „Kamarádi? Možná zase po zápase,“ opáčí Marek rezolutně. A k tomu starší brácha Lukáš drží palce z italské Sieny. Posledně proti Hamburku ještě hrál v sešívaném, teď aspoň fandí. „Bude držet palce Slavii, aby postoupila. A mně, aby se mi dařilo. Aspoň myslím,“ tuší David. Jsou si pořád blízcí. I přes značnou vzdálenost mezi Hamburkem a Sienou. „Voláme si skoro denně. Odmalička jsme na sebe fixováni,“ prozradí David. „Kluci se měli vždycky strašně rádi. Drželi spolu proti tátovi, kryli se, když šli večer ven,“ usměje se při pohledu na fotografii dvou capartů u dortu s jednou svíčkou maminka Jaroslava. To měl David rok, Lukášovi bylo o tři víc. Jak rozdělí svoji přízeň? „Ne, nechtějte to vědět,“ brání se a koutky úst jí cukají. Pak podvolí. „Davidovi fandím víc. Tak ze tří čtvrtin. A Slavii zbytek,“ odtuší rozhodně.

Ale pozor! Ve hře je ještě jeden článek Jarolímovic dynastie. Možná nejdůležitější. Anetka, tedy Anet, hezky po francouzsku. Na ní dají všichni v rodině. „Ségra vždycky volá. Hamburk poctivě sleduje na německé Premiere. A pak mi říká, co jsem podělal a co naopak ušlo. Fotbalu rozumí, má přehled. Jenom doufám, že nedělá špionáž pro tátu. Je tak dobrá, že by mu mohla dělat analýzu soupeře. Ale ne, oba mě nepotopí,“ doufá David. A milovaná sestřička má prý jasno. „Fandí padesát na padesát. Spravedlivě,“ práskne ještě maminka Jaroslava.

Než sudí foukne do píšťalky, je dnešní večerní epizoda ságy Jarolímových zábavné počtení. To až pár minut před devátou bude horko. „Vyhrajeme! Jako kapitán pro to udělám všechno,“ bije se v prsa David na stránce svého Hamburgeru SV. „Jo, tati, vyhrajeme my,“ hecne tátu aspoň do telefonu.

Co byste měli vědět

• Proč se Anet jmenuje Anet?
  Narodila se ve Francii, kde hrál Karel na sklonku kariéry a Jarolímovým se víc líbila tato francouzská modifikace jména Aneta. Hraje florbal a je jí osmnáct.
• Proč je David ještě víc nahecovaný?
  Minulý týden proti Ajaxu udělal chybu a ta stála Hamburk hodně. Tři body. Prohrál 0:1. „Všem jsem se omluvil. Teď to chci odčinit.“
• Proč Davidovi nevadí, že bude táta stát u čáry?
  Je prý totiž důležité, že stojí u střídačky soupeře. „Ať je tvrdý na ně a ne na mě.“ Karel vždycky nejvíc cepoval svoje kluky. „Naštěstí mě nikdy netrénoval. Jen jednou jsem se krátce připravoval se Slavií a to mi dával co proto.“
• Proč táta Davida netrénoval?
  Nebyla šance. V šestnácti šel z domu. Vyhlédl si ho Bayern Mnichov do své líhně. „Naši ale byli proti, abych šel ven. Jenže to byla obrovská šance.“ Prokousal se po letech až na post kapitána Hamburku.
• Proč je otec tak drezíroval?
  Dokazoval sobě i okolí, že jim nenadržuje. A právě proto je dusil. „Proto třeba taky Lukáš odešel z tréninku.“ Pohádali se kolikrát a pár dní spolu nemluvili. Zaťaté povahy.
• Proč Lukáše a Davida táta rozbrečel?
  „Koukal na nás jak hrajeme, stál na tribuně, a když jsme něco zkazili, zatvářil se strašně. A my jsme pak málem ani nemohli pokračovat. Úplně nás to rozhodilo.“
• Na co nejraději vzpomínají?
  Když celá rodina žila ve francouzském Rouenu a Amiensu, bylo jim nejlíp. Narodila se Anet, všichni si užívali pohodové angažmá, prostředí. „Čtyři roky jsme žili jako rodina pohromadě.“ To už se pak nikdy nepodařilo. „Jezdili jsme k moři, do Paříže, táta nás vozil po Francii, poznávali jsme i jiný věci než fotbal.“