František a Tomáš Kaberlové: Od hospody ke značce

Hokejoví obránci se v létě mění v zapálené cyklisty silničáře

„Ale ve svižném tempu,“ smáli se obránci.

Tenkrát, Hořava, Jun, Plekanec, Tatíček, Procházka, Horna, Frolík, Ton – to jsou další cyklisté z kladenské hokejové líhně. „Snažíme se jezdit během léta dvakrát týdně. Dáváme si zhruba pětačtyřicet kilometrů. Máme průměr kolem jedenatřiceti kilometrů v hodině. Což je v kopcích slušné, ne?“ položil řečnickou otázku mladší Tomáš. Je machr v kopcích, František nemá šanci.

„Máme jeden speciální výšlap v Sýkořicích. Od hospody po značku autobusu,“ upřesňují horskou prémii. „Nebudu říkat, kdo tam bývá první. To se zeptejte Feryho, nechci se chválit,“ popichuje Tomáš bráchu. „Už dlouho jsem nevyhrál. Ale jeden rok se mi dařilo. Jenže to už je čtyři roky,“ povzdechl si František. Bráchu porážel, ještě když měl staré kolo. „To byla taková těžká pila. Ale ještě mi visí někde v garáži,“ usmál se obránce Toronta.

Ještě pořádně nešlápli do pedálů, ale už se těšili na doping. Žádné EPO by u nich ale v laboratoři nezjistili. Maximálně něco u Tomáše, ten nevyjede bez léků. „Musím je s sebou mít, kdyby mě píchla vosa třeba do nohy, budu ji mít dvojnásobnou. A nedej bože, abych dostal žihadlo do krku. Jsem totiž alergickej,“ vysvětlil poté, co mu z kapsy dresu vypadly tablety. O žádný krevní doping tedy nejde. „My si měníme krev tak maximálně pivem,“ zajiskřila očka »Ferymu«. „Je to fakt, my jezdíme na pivo. Ale dáváme si ho až po etapě. Pak chutná. Jedno, když je hezky, tak dvě...,“ dodal Tomáš.

Naředit krev pivem, to by jim šlo. Ale vyměnit píchlou galusku, to už je slabší. „Tak to není, vyměnili bychom si ji. Ale nevozíme je. Jezdíme nalehko,“ bránili se oba představě, že by je někdo mohl považovat za nešiky. „Máme telefon, takže když píchneme, někdo z rodiny pro nás dojede,“ vysvětlili řešení problému. Tohle by se jim mohlo stát za rok osudným, při závodě je potřeba kolo vyměnit.

Ano, při závodě. Bratři Kaberlové se totiž na jeden chystají. Chtějí si vyzkoušet, jaké to je jezdit v balíku. Pokud se v něm tedy udrží... „Máme v plánu vyzkoušet si tradiční podnik Karlovy Vary – Unhošť. To je nějakých sto kiláků. Když budeme mít tak čtrnáct dní na trénink, pojedeme,“ slíbili si hokejisté. „Ale nemáme cíl vyhrát. Zkusíme, jak to funguje v pelotonu. Jestli to člověk vydrží,“ přemýšlel František Kaberle, který vždycky sledoval slavného Američana Lance Armstronga. „Teď jsme ale oba fandili Kreuzigerovi. Bylo by parádní, kdyby za rok skončil na Tour de France mezi třemi,“ přál Tomáš krajanovi, jenž na Tour dojel třináctý. S tímhle výsledkem ale ani jeden z nich za rok nepočítají. To je reálnější, že zase přivezou nějakou medaili z MS.

Kolo vejpůl!

VELKÁ DOBRÁ – Cyklisté versus řidiči aut. Tahle nenávist je stará jako auto samo. Téměř každý, kdo jezdí na kole, zažil krušnou chvíli, kdy se dostal nebezpečně blízko k průšvihu. „Občas někdo zatroubí,“ přiznává Tomáš Kaberle. I on zažil nepříjemný pád z kola. „Ale ne kvůli autu.

Ještě v juniorech jsem si škrtnul kamarádovi o zadní kolo a padl jsem rovnou hlavou na silnici. Neměl jsem helmu, takže z toho byl otřes mozku,“ vzpomíná. Starší brácha ho trumfuje. „Mě před časem mále vytlačil kamion. Předjížděl mě a proti někdo jel... A v roce 2004 mě srazilo auto,“ říká František. „Chtěl jsem jet na Máchovo jezero a u Buštěhradu mě srazili.“ Jeho věta vyvolává na bratrově tváři úsměv. „To jsi teda moc daleko nedojel,“ popichuje sourozence. „Taxikář mi nedal přednost. Naštěstí jel pomalinku, asi třicet. Prej mu spadnul mobil, hledal ho a neviděl mě. Kolo bylo na dvě půlky,“ vypráví. Od té doby nosí přilbu. „Koupil jsem si ji až potom. Rodiče i manželka mi říkali, ať si ji pořídím,“ směje se František Kaberle.

Takže až se budete motat kolem Kladna, dávejte pozor na modrobílé cyklisty. Mohli byste srazit hokejové mistry světa. A to by vám reprezentační kouč Vladimír Růžička neodpustil...