Fanatický fanoušek Karel Šíp: Můžeme porazit každého!

Bavič, moderátor a textař KAREL ŠÍP (61) je nadšeným fotbalovým fanouškem už od dětství. Hraje za tým osobností Amfora, je jedním ze spolumajitelů Bohemians Praha a teď jede do Německa fandit nároďáku na mistrovství světa. „Podařilo se mi sehnat lístky na zápas našich s Itálií!“ říká s takovým nadšením, jako by vyhrál první cenu ve sportce...

Už máte koupený dres nebo šálu?
„Ne ne, já jsem umírněný fanoušek. Nikdy jsem ani neměl pomalovaný obličej národními barvami. Spíš to prožívám vnitřně, než že bych skákal a řval.“

Mají Češi šanci vyhrát mistrovství světa?
„Fotbal je nevyzpytatelný. Hodně bude záležet na prvním zápase s Amerikou. Česká povaha je podivná. Neúspěch v prvním utkání může psychiku hráčů poznamenat, přestanou si věřit. Ostatní národy, třeba Němci a Angličani, jsou v tomhle mnohem odolnější. Když nám ale vyjde první zápas, tak jsou kluci schopní porazit úplně každého!“

Kdo je podle vás největším favoritem na titul?
„Velký favorit je Brazílie. Co já pamatuju, tak je to asi nejsilnější mužstvo, co kdy Brazílie měla. Věřím i Argentině, ta je taky hodně silná. A možná i Německo. Hraje doma, a lidi je poženou dopředu. To jsou asi mužstva, která bych tipoval na první tři místa.“

Jak dlouho sledujete fotbal?
„Odmalička! Tatínek byl velký fotbalový fanatik, takže mě vodil do hlediště. Našel jsem si k tomu vztah. Pak jsem chodil na fotbal s kamarády.“

Vodil jste na fotbal i vy své potomky?
„Můj syn, kterému je čtyřiadvacet, je ještě větší fotbalový fanatik než já. Na internetu si vyhledává zajímavé fotbalové akce, které si pak pouští pořád dokola. Je tím úplně posedlý!“ (smích)

Komu fandíte v české lize?
„Jsem dlouholetý fanda pražských Bohemians. Teď sice hráli až třetí ligu, ale mají nejvyšší průměrné návštěvy. Fandové Bohemky jsou strašně věrní. Vypadalo to, že bude Bohemka vymazána z mapy fotbalového světa. A došlo k něčemu možná i ve světě nevídanému, fandové se složili, aby Bohemka mohla hrát. Já jsem taky jeden z takových »akcionářů«. Takže chodím fandit.“

Chodíte se dívat i na zápasy první ligy?
„Česká liga není moc dobrá. Hranice jsou otevřené a hráč půjde radši hrát do zahraniční soutěže za větší peníze. Souvisí to s ekonomikou evropských států, to nikdo nezmění. Jakmile dobrý hráč dostane nabídku, tak jde.“

Diváci na ligu moc nechodí. Myslíte, že to zavinil korupční skandál?
„To není hlavní důvod. Korupční skandály jsou i v jiných zemích, teď třeba v Itálii. Lidi u nás nechodí na fotbal, protože úroveň je skutečně mizerná. Je jenom pár zápasů, které stojí za to vidět. Třeba když hraje Sparta. Každý chce vidět porážku Sparty, proto Sparta táhne diváky.“

Co na fotbale táhne vás?
„Laika fotbal asi moc nebaví. Hraje se hodinu a půl a nepadne třeba jediný gól. Ale víte, gól je jen třešnička na dortu. Některé akce jsou nádherné. Když vidíte, co dokáže dělat s míčem třeba Ronaldinho… To vás zahřeje u srdce, to je pastva pro oči! Teď budou v televizi tři zápasy denně. To je balzám na moji duši! Už jsem doma nahlásil, ať se rozloučí se seriály, protože fotbal je na prvním místě.“

Kdy jste byl nejvíc hrdý na český národní tým?
„Asi při úspěchu na EURO v Anglii v roce 1996. Byl jsem se tehdy v Manchesteru podívat na naše semifinále s Francií, takže jsem tu atmosféru zažil na vlastní kůži. Ve finále s Němci jsme pak dokonce vedli 1:0. Takhle malý národ, a takový obrovský úspěch! To jsem byl opravdu pyšný!“

Pro řadu českých hráčů je to možná poslední mistrovství. Myslíte, že se kvůli tomu vyhecují ještě víc než normálně?
„Oni by se hecli v každém případě! Pro ně je to mimořádná událost. Dají tomu všechno. Ale je to sport, stát se může cokoli. I když podají špičkový výkon, tak může rozhodnout nějaká maličkost, smůla... Sport je takový.“

Jak jste se cítil, když Pavel Nedvěd dostal Zlatý míč pro nejlepšího hráče Evropy?
„Pavel Nedvěd je mimořádný fotbalista! A zvláštní samorost. Jeho styl hry má spoustu příznivců, ale také odpůrců. Je hodně silový. Víc silový než technický. Ale ono to v dnešním fotbalu platí. Je to mimořádná osobnost, a Zlatý míč si zasloužil. To jsou úspěchy, když se naše malá země blýskne na světové úrovni.“

Koho dnes považujete za nejlepšího českého fotbalistu?
„Nedokážu jmenovat jednoho. Pro současný tým jsou naprosto nepostradatelní tři hráči, a to Nedvěd, Rosický a Koller. Kdyby – nedej bože! – někdo z nich na mistrovství chyběl, tak by to bylo obrovské oslabení.“

A nejlepší zahraniční hráč?
„Jednoznačně Ronaldinho! Staromilci řeknou, že Pelé byl jediný na světě. Že toho nikdo nepřekoná. Já si ale troufám říct, že Ronaldino je ještě o kus lepší a od boha nadanější.“

Kdy jste se při fotbale nejvíce styděl?
„No, asi nejstrašnější ostuda byl ten loňský korupční skandál v lize. To jsem se z hloubi duše styděl za všechny zúčastněné. Někdy to dostalo až absurdní odstíny, byla to fraška. Slovník v policejních odposleších, ta úroveň, ta primitivní komunikace... To mi bylo ještě víc stydno. Když jsem viděl, jací lidé ve fotbale fungovali a dodnes ještě fungují, tak to ve mně vyvolalo větší hrůzu než to, že někdo platil a ovlivnil výsledek.“

Vy hrajete aktivně fotbal za Amforu…
„V Amfoře hraju víc než pětadvacet let. To je jediný klub, ze kterého se neodchází. Hrajete, dokud můžete na nohy... Ale já hraju fotbal už odmala. Vždycky po škole jsme práskli s taškami a běželi s míčem na plácek. Na fotbal nejsem sice moc nadaný ani fyzicky vybavený, ale mám ho strašně rád. Na střední škole jsem dokonce psal školní sestavu. To proto, že jsem měl strach, že by mě jinak do sestavy nenapsali.“ (smích)

Kolik jste dal za život gólů?
„Moc jich nebude. Loni na podzim jsem po sedmi letech dal v jednom zápase dva. Mohl jsem se zbláznit radostí! Rychle jsem přemýšlel o všech rituálech, co fotbalisté dělaj´. Svlíkají dres, kloužou po břiše, běží k rohovému praporku... Všechny rituály, na které jsem si vzpomněl, jsem okamžitě uplatnil. Jen to klouzání po břiše mi moc nešlo, daleko jsem nedoklouzal.“ (smích)

A přihodilo se vám při zápasech Amfory i nějaké zranění?
„Kdysi jsme byli v Německu a mně prasknul úpon na achillovce. Nemohl jsem se na to vůbec postavit. A co se mnou v Německu… Takže mě na zádech nosil Lešek Semelka.“

Kdybyste si měl vzpomenout na nějakou fotbalovou situaci, která vás nadchla. Co by to bylo?
„Ta je jen jediná! Ta mi nevymizí z paměti do smrti. Panenkova penalta v Bělehradě v roce 1976! To byla ruka boží, která Panenku v tu chvíli vedla a dopřála mu udělat něco, nad čím žasl celý svět. Do té doby tímhle způsobem penaltu nikdy nikdo nekopl. To bylo geniální a zapsalo se to do fotbalových dějin. Tenkrát mi vyhrkly slzy a málem jsem to nerozdýchal.“