Nagano 1998: Už je to 10 let - Seriál Aha! - Litvínovská dynastie: Co se ve škole na učíš...
LITVÍNOV – Odpovědí na příčiny naganského triumfu českého hokeje je mnoho. Pro jednu ale rozhodně musíte zajet do Litvínova, města s největší hustotou famózních hokejistů na světě.
Odpovědí na příčiny naganského triumfu českého hokeje je mnoho. Pro jednu ale rozhodně musíte zajet do Litvínova, města s největší hustotou famózních hokejistů na světě. Švédové možná mají svůj zlatý důl Örnsköldsvik, kde vychovali Petera Forsberga a bratry Sedinovy, ale kam se hrabou na Litvínov! S nadsázkou lze říct: co metr, to vítěz nejslavnějšího hokejového klání v dějinách! Osm hráčů zlatého týmu se s pukem pořádně naučilo právě tam, to je víc než třetina! A k tomu ještě připočtěte kouče Ivana Hlinku…
Jak vypadá půda nejúrodnější na olympijské vítěze? Udělejte pár kroků od litvínovského stadionu. Najdete menší halu, kde se prohánějí budoucí hvězdy českého hokeje. Jinými slovy leží přes ulici od specializované soukromé sportovní školy. „Byla výhoda, že nás vždycky trenér jen převedl přes ulici a byli jsme tam,“ vzpomíná obránce Jiří Šlégr. Kdysi se na škole v jedné třídě sešel s pozdějšími naganskými hrdiny: Robertem Reichlem, Martinem Ručinským, Robertem Langem. „Jo, to jsou moji zlatý kluci,“ nedá na ně dopustit jejich tehdejší trenér Václav Černý.
Bylo jim zhruba šest, když se viděli prvně. Na základně, jak se v Litvínově říká stadionku sportovní školy. Ale pořádně se začali poznávat až o dva roky později. „První dvě třídy jsme byli každej jinde, protože sportovní hokejová třída byla až od třetí,“ vysvětluje Robert Reichel. „Já například chodil na školu na Hamr, což je asi pět kilometrů od základny.“ Byla to výjimečná třída, v pravém smyslu slova výběrová, ne nadarmo nosila písmeno A. Její učitelky tehdy nemohly tušit, že okřikují budoucí miláčky národa. Vydrželi spolu šest let, do osmé třídy. Hokej později jejich osudy rozdělil. A zase je po čase spojil na olympiádě v Naganu.
Nikdo původu velké části týmu během turnaje nevěnoval příliš pozornosti. Kapitán, trenér i masér Šašek měli »litvínovský pas«, ale žádné tamní zvyky kabině nevládly. Spíš shodou okolností vyplynulo, že vítězný pokřik před odchodem na led odříkával Jiří Šlégr. „Slova už si nepamatuju. Ale asi tam proběhlo nějaký cigocago,“ směje se.
Za zrodem litvínovské dynastie hledejte několik důvodů. „Dobrý zázemí. Výjimečná škola, při níž můžete hrát hokej, trenéři, i dobrý ročníky se zrovna rodily,“ vypočítává Reichel.
To on si vzal pod patronát, aby zlatý litvínovský pramen nevyschl. V této sezoně přišel s nápadem, že hráči po dvojicích, trojicích povedou tréninky žáčků na základně. „Snažíme se vytvořit atmosféru, která tu kdysi byla, abychom zase vychovali hráče, kteří budou reprezentovat naši zemi,“ podotýká Šlégr. Jedním z nich by mohl být Reichlův syn Kristián, i když mu teprve bude deset. Chodí do stejné třídy jako kdysi táta a s hokejkou mu to prý jde náramně. „Jo, máme tu novýho Maria,“ rýpne si do kamaráda Šlégr. Ve městě, které nemá ani 28 tisíc obyvatel…
Může za to Moučka
Škola s výukou hokeje? Revoluční nápad! Když v polovině 70. let v Litvínově jako první svého druhu vznikla, jezdila se tam učit celá republika. „Byl tu nějakej inženýr Moučka, kterej to prakticky začal a pak zmizel. Dlouho to pak jako ředitelka vedla paní magistra Kyselová, maminka Roberta Kysely,“ (mistra světa z roku 1996 – pozn. aut.) vzpomíná kouč Václav Černý, litvínovská legenda. Malé caparty trénuje na základně od roku 1968, už to brzy bude 40 let. Vychoval páteř týmu pro Nagano, Růžičku, Svobodu, Reichla, Šlégra, Ručinského, Langa. Na všechny ví všechno. Vypráví, jak Petr Svoboda, střelec vítězného gólu olympijského finále, poprvé vyjel v Litvínově na led. „Přišel k nám z Mostu až v 5. třídě, ale neuměl vůbec bruslit. A ti borečkové jako Kašťák se mu smáli. A já říkal: Vy bambulové, aby to nedotáhl dál než vy! Bum ho! A on v 17 letech utekl do Německa a pak do Montrealu…“
Na slavnou čtyřku nedá dopustit a vzpomíná, jak objevil Langa. „Bylo to na Čokoládovým puku v Děčíně. Nám se tam líbil takovej černovlasej, kudrnatej klučina z Teplic. Měl šikovný ruce, tak jsme ho přemluvili, jestli by nechtěl do Litvínova. Tatínek na to kývnul a hned v pondělí šel Robert tady do sportovní třídy.“ Nezapomene na to, jak jel Vladimír Růžička první trestné střílení. „On nejel, on tam dokráčel, zakvedlal a prdnul to pod víko. V Lovosicích, to on si bude pamatovat.“ Za ty roky neměl Černý s nikým konflikt. „Byli to hodný kluci. Byli strašně ctižádostiví, strašný parťáci.“ O trénování se Černý dělil s panem Ručinským, tátou Martina. „Když u nás skončili v kategorii žáků, shodli jsme se, že takováhle třída tady v Litvínově nebude 20 let. A opravdu se ještě taková nenašla…“
ZLATÁ CESTA
16. února – třetí zápas
Česko – Rusko 1:2
Běžela 11. minuta, když se čeští fanoušci chytili za hlavu. Trpěli společně s Jágrem. Ten padl jako podťatý, obránce Boris Mironov mu dal takový strom, až pittsburghský forvard viděl hvězdičky. „Nevěděl jsem, kde jsem. Přitom já toho Rusáka viděl. Ale myslel jsem si, že ho prohodím a půjdu sám na brankáře. Nevyšlo to,“ krčil opatrně rameny Jágr. Zápas dohrál, na vyšetření nešel ani po zápase. „Čekají nás další utkání. Nejspíš mám jen něco s kůží,“ vtipkoval. Po prohře bylo jasné, že místo Bělorusů čekají český tým ve čtvrtfi nále Američané.
Prsten jako památka
Ten nápad se zrodil rychle. „Když jsme se vrátili, říkali jsme si, že asi medaili na krku pořád nosit nebudeme, tak jsme se dohodli na tom, že si necháme udělat prsteny,“ vypráví Šlégr, který si celou věc vzal na starost. „Shodou okolností byla v Pittsburghu firma, která zhotovovala trofeje pro Super Bowl, ta nám to udělala. Poslali jsme několik návrhů a nakonec se dohodli na konečný podobě.“ Všichni ho dostali hned, jen Roman Čechmánek měl smůlu. „Třikrát mu ho zkazili a dostal ho asi až za rok,“ přidává Šlégr, který prsten nosí asi jako jediný v civilu. Ostatní ho mají uložený doma nebo v bankovních sejfech.
