Nagano 1998: Už je to 10 let - Seriál Aha! - Jaromír Jágr a jeho památné gesto: Salut, světe!

Možná to měl ze všech naganských hokejových reků nejtěžší. Lidé nevěřili, že se dokáže obětovat pro reprezentaci. Nebyl to ten JAROMÍR JÁGR (36), jak ho berou fanoušci teď: uctívaný, chápaný, důvěryhodný. Odevšad musel poslouchat, jak hraje na sebe a jenom dopředu, jak v Americe vzkvétá a v národním týmu ani nehne prstem. Po těch dvou týdnech v japonské dálavě ale už všichni museli pochopit, jak moc pro něj český dres znamená.

Tehdy nepochybně nejlepší hráč světa si s sebou do Nagana přivezl velký těžký balvan. Nebylo to tak dávno, necelé dva roky, co s týmem vybouchl na Světovém poháru. Mnozí ho zatratili. „Byl jsem strašně nervózní, hrozně moc jsem chtěl přesvědčit, že dovedu hrát i za reprezentaci,“ napsal pak ve své biografii. Když mohl, vyhýbal se novinářům. Soustředil se na sebe, přemlouval tehdejší chronickou bolest třísel, ať jej na chvíli nechá na pokoji. A nechápal, proč se nemůže po ledě arény Big Hat prohánět jako ostatní. Před prvním zápasem turnaje s Finy objevil uvolněné nýty v bruslích. „Opravené se mi vrátily tři minuty před rozbruslením,“ ulevil si. Tím ale jeho problémy teprve začaly, jako by kromě soupeřů musel bojovat i s poťouchlým osudem stavícím před něj jednu překážku za druhou.

V zápase s Ruskem na konci skupiny jej sestřelil žulový bek Mironov. Jágr zaplatil za to, že na moment sklopil oči na led. Po nárazu od ruského bohatýra zůstal bezvládně ležet na ledě. „Bál jsem se, že mám zlomenou klíční kost a otřes mozku. Odmítl jsem odvoz na rentgen a utkání jsem dohrál.“ Tak moc mu ležel na srdci osud týmu.
Trable s bruslemi, které měl co chvíli dole z nohy, ztupené zřejmě zvláštními vlákny v prahu ve vrátkách střídačky, neustávaly.

„Masér Venca Šašek dělal, co mohl, ale pořád to nebylo ono,“ líčil. Řešení našel přesně v olympijském duchu – u soupeřů. „Zní to téměř neuvěřitelně, ale Amíci si mě připravili sami proti sobě. Měli maséra ze St. Louis, kterého jsem znal, a to byl navíc výborný kamarád s naším masérem z Pittsburghu. Zavolal mu a zeptal se ho na všechny parametry, a pak mi to brousil úplně stejně.“

Před čtvrtfinále panovala nejistota: bude hrát, nebude? Chyběl na předzápasovém tréninku, bolestivě naražené rameno se pořád hlásilo o slovo. „Počkám, až s kým budeme hrát,“ žertoval. Trénoval sám, ale obavy brzy rozptýlil. „Přece jsem nepřijel na olympiádu, abych se jen díval.“ Pak v play off hrál dokonce ve dvou útocích (po boku Dopity a Beránka se střídal s Moravcem) a v rolích diváků byli Američané. U jeho nezapomenutelné akce. Úřadující vítězové Světového poháru, a tudíž aktuálně nejlepší tým světa, vymačkali z Čechů v první třetině hodně šťávy. Jenže ne všechnu. Za stavu 1:1 zlomí zápas Jágrovo úchvatné sólo, z těch tisíců jeho akcí jedno z nejpůsobivějších v kariéře. U pravého mantinelu si odstaví obránce Sutera a obloukem zamíří s pukem k bráně. Rozmýšlí, komu přihraje, ale pak jej napadne vystřelit. Dojede mezi kruhy a švih namíří pod vyrážečku gólmana Richtera. Puk si najde cestu přesně k tyči. „Okamžitě jsem vyndal ruku z rukavice, málem se přerazil o hokejku jednoho z Američanů a zasalutoval. To jsem ten rok dělal po každé brance v NHL, tak jsem to předvedl i na olympiádě.“

To gesto se pak stane jedním ze symbolů února 98. Rychle zdomácní na českých, moravských i slezských ulicích jako pozdrav vítězů. Jágr jej pak uvolněný zopakuje i při předávání zlatých medailí vstříc tehdejšímu předsedovi Mezinárodního olympijského výboru Juanu Antoniu Samaranchovi. Dokázal to! „V tu chvíli jsem věděl, že se mi podařilo zrušit reprezentační kletbu.“ Možná i proto po finále s lehčím srdcem věnoval cenný kov tátovi. A v sobě si schoval pocit životní výhry.

ZLATÁ CESTA

15. února – druhý zápas
Česko – Kazachstán 8:2

Tenhle zápas neměl mít pro českou reprezentaci zásadní význam. A také neměl. Bylo důležité, aby se nikdo nezranil. Kazaši to ale viděli jinak, jak jinak si vysvětlit jejich místy až brutální hru. Když Troščinskij vyrazil Moravcovi zub, pohár trpělivosti přetekl. Obránce Petr Svoboda se pasoval do role mstitele a kazašského obránce srovnal jak Baťa cvičky. „Tohle už bylo trošku moc,“ vysvětloval Svoboda, kterému sliboval sok odvetu. „Klidně mu řeknu číslo pokoje, ať přijde,“ usmíval se český ranař.

Nejlepší narozeninová párty

Ty otázky se točily jako prádlo v pračce. Pořád dokola. Na 15. února, den zápasu s Kazachstánem, připadaly Jágrovy 26. narozeniny. „Jak je oslavítééé?“ zastavoval ho pořád někdo. „Nijak, kvůli tomu tady nejsem,“ odpovídal. Mnozí Japonci do hlediště dorazili s transparenty: Happy birthday, Jaromir! Kateřina Neumannová, narozená ve stejný den, ale o rok později, už slavila. „Ona je na tom líp. Už má dobojováno. Má dvě medaile, to je skvělé. Je vidět, že 15. února se rodí odolní, zimní sportovci,“ vtipkoval Jágr. Své oslavy prý s klidem odloží, až bude po turnaji. A jaké nakonec byly! Se spoluhráči a rodiči v kabině i po cestě a se statisíci nadšených hostů po celé Praze…

Vladimír Vůjtek: Trenére, nejedu

Jak prožívalo Nagáno pražské Staroměstské náměstí: