Jan Čaloun: Blíží seden D

Operované rameno drží, útočník se těší na premiéru v dresu rodného Ústí

Devět tréninků během pauzy rozhodne, zda 19. prosinec (doma s Plzní) bude dnem »D«.

Na čtvrtého září asi nikdy nezapomenete...
„Tohle datum si budu pamatovat. Já si vlastně v první chvíli neuvědomoval, co se stalo. Až s odstupem času vím, jak vážné to bylo zranění. Nedovedl jsem si představit, jak dlouho bude trvat léčba. Jsem rád, že jsem se z toho tak nějak vyhrabal.“

Teď už jste v pořádku, otestoval jste rameno?
„No, otestoval mi ho Dan Zápotočný při jednom střetu na tréninku. Dvakrát jsem na to spadl a vlastně až potřetí jsem spadl nešťastně, bolelo to. Jel jsem do Plzně k panu doktoru Neprašovi, který mi něco píchl a musel jsem tři dny odpočívat.“

Omezuje vás zranění v něčem?
„Teď už ne. Po úrazu a operaci jsem byl druhé dítě. Nemohl jsem vůbec nic, skoro měsíc jsem měl ruku na takové konstrukci. Naučil jsem se dělat všechno levačkou, teprve později jsem byl soběstačný.“

Co jste se nemohl levačkou naučit?
„Jsem pravák, nikdy jsem neměl úraz pravé ruky. Takže nebyl důvod zaučovat levou. Boty jsem si jen nazouval, na záchodě mi to chvilku trvalo, to mi absolutně nešlo. (smích) A krájení také nešlo. Později jsem řídil jednou rukou, řadil jsem přes ruku.“

Zvládl jste postarat se o syna? Šetřil vás?
„Řekl jsem mu, že má táta bebíčko. Byl v pohodě, na ruku mi neskákal. Ze začátku jsme byli jak dvě děti. Manželka napřed umyla Matyáše a pak mě. Jakoby oběma byly dva. Bylo toho na ní dost.“

Pojďme k hokeji. Vracíte se do týmu, který je poslední. To není moc povzbuzující.
„Celou dobu jsme byli před Kladnem, až teď před půlkou sezony jsme spadli za něj. Kdybychom na konci zůstali třináctí, vládla by spokojenost. Teď se chceme vrátit výš, abychom nemuseli do baráže.“

Ústí vyhodilo Antoše, Klimta, Ficence a dostalo za úkol získat z osmi zápasů deset bodů. Povede se to?
„Pokud nastoupím, tak se úkol týká i mě. Tři měsíce jsou dlouhá pauza, uvidíme, co rameno vydrží. Jak je reálné získat ty body? Každý je porazitelný...“

Začnete v první lajně?
„Ježíš, já nevím. Záleží na trenérech, jestli mě dají do první nebo třetí. To není rozhodující, musím se připravit na první utkání, vyzkoušet si plnou zátěž. A ztratit zábrany, jinak bych ještě nemohl hrát.“

Je pro vás 19. prosinec dnem D?
„Dá se říct, že jo. Všechno k tomu směřuju. Ale kdyby to nemělo jít, tak je blbost, abych se na ledě trápil a zabíral místo zdravému hráči.“

Přemýšlíte o tom, jaký by byl ideální návrat?
„Nejhezčí návrat by byl, kdybych vydržel celé utkání a ten zápas jsme vyhráli.“

Budete nervózní, až si stoupnete v dresu klubu, kde jste začínal, na modrou čáru?
„Asi jo. Nedovedu si moc představit, co budu cítit. Nervozitu určitě. Vždyť budu hrát první zápas za ústecký Slovan, navíc po těžkém zranění.“