Petr Švancara: Míří do Slavie!

Zlobivé dítě českého fotbalu doufá, že nepůjde do pekla

Jak vidíte s odstupem sedmi let váš příchod do Slavie?
„Doufal jsem, že mi Slavie pomůže se víc zviditelnit. To se nakonec stalo, ale asi ne, jak jsem si to představoval. Zviditelnil jsem se mercedesem. Já čekal, že když už jsem stál tolik peněz, měl bych dostávat více příležitostí. Bohužel tomu tak nebylo. Mám to v sobě a cítím se ukřivděnej, že mě ve Slavii mohli více podržet.“

Co jste tenkrát dělal špatně?
„Byl jsem mladej a možná jsem si neměl otevírat pusu na těch místech, kde jsem si ji otevřel. Ale to k tomu mládí patří. Vidím to i dneska na těch mladých, ti jsou hrozně drzí! Nebyla tam až tak fantastická parta, netáhli jsme za jeden provaz, někteří hráči byli až moc protěžovaní. Byla to velká hra manažerů.“

Máte na tu dobu i dobré vzpomínky?
„Rád vzpomínám na Františka Cipra, který si mě tam dotáhl, ale bohužel ho po třech měsících vyhodili. Na Karla »špagety« Jarolíma taky vzpomínám v dobrém. Tolik špaget jako za ten půlrok s ním jsem v životě nesežral.“ (smích)

Ale mluvilo se i o porušování životosprávy…
„Hodně jsem byl probíranej v médiích, že chodím na diskotéky a byl tam i nějaký alkohol. Ale já mám svědomí čistý, v životě jsem nebyl před zápasem pít. Sám bych člověka, který by přišel do kabiny před zápasem opilej, nesnesl. Samozřejmě po zápase jsem si na pivo zašel, to chodím dodneška.“

Nesemlela vás Praha jako velkoměsto?
„Bylo to jedno s druhým. Určitě! Najednou jsem místo dvanácti tisíc měsíčně bral třeba šedesát sedmdesát dvě stě tisíc korun! V tu dobu jsem lítal někde ve vesmíru. Myslel jsem si, že mi patří celý svět, byl namachrovanej a doplatila na to i přítelkyně.“

Jak? Vždyť váš vztah už trvá jedenáct let…
„Chtěl jsem zapadnout do kolektivu, chodíval jsem s klukama a ji nechával doma samotnou jen s Jessinou (fena labradora – pozn. aut.). Ona se vrátila zpátky do Brna a já byl rád, že odešla. Byl jsem sobec, chtěl jsem si užívat. V osobním životě jsem se choval hrozně. Dodneška toho lituju, ale zaplať pánbůh, že jsme zase spolu!“

Nakonec to dobře dopadlo…
„Časem se ode mě odvraceli i kamarádi a já je pak pracně musel získávat zpátky. Byl jsem machýrek! Najednou jsem měl peníze a cítil jsem se mocnější. Zaplať pánbůh, že jsem si to zavčas uvědomil, že takhle to nejde. Potřeboval jsem prolískat! Rodiče to sice neudělali, ale naznačili mi, že to už nejsem já, jaký jsem býval. Trvalo to asi jen rok a půl. Naštěstí jsem peníze, co jsem vydělal ve Slavii, investoval do nějakých nemovitostí. Všechno jsem neutratil.“

Co byste tedy dnes dělal jinak?
„Ničeho nelituju, ale nějaké věci bych změnil. Třeba bych některé věci neříkal tak narovinu. Jsem hodně otevřenej po své matce. Máme s tím problémy oba dva dodneška. Já jsem otevřenej i při diskusích s trenérem Viktorky Grigou ohledně některých situacích při videu. Je super, že mě do debaty pustí. Někdy se Standou nesouhlasím, tak si to vysvětlíme.“

Dalo by se říct, že jste prošel slávistickým peklem?
„Nebylo to úplně peklo. To si nedokážu představit a doufám, že tam nepůjdu! Ale bylo to hodně nepříjemný. Nehrál jsem, s přítelkyní ani s rodinou to kvůli mně nebylo ono.“

Dnes přivítáte Slavii coby vedoucí tým ligy. Máte z nich na Žižkově strach?
„Máme z nich respekt! Jsou nejlepší u nás a hrají nejlepší fotbal. Ale když na ně vlítneme jako na Liberec a Ostravu a budeme mít hodně velký štěstí, tak jsme schopni je porazit.“

Dovedete si představit, že byste se do Slavie někdy vrátil?
„Doufám, že to bude po tomhle zápase. Mohli by mě koupit! (smích) Ale vážně! O Spartě, ani o Slavii takhle nepřemýšlím. Jsem na Žižkově spokojenej!“

Máte i jiné ambice než konec kariéry v zahraničí? Třeba reprezentaci…
„Možný je všechno! Peckovi, Kuličovi, Vlčkovi se povedla sezona a byli tam. Já bych tenkrát v hotelu Praha byl na tom pokoji určitě s nima! Jestli se tam dějou takový akce, tak bych tam rád šel!“ (smích)

A když budete mluvit vážně…
„Je to o formě, musím hrát dobře, dávat góly a věřím, že pak to možný je! Stát se to může... Ale já se nikam necpu, ani ven! Nechci se za každou cenu honit za penězi. Fotbal na Žižkově mě baví, určitým způsobem se na mě spoléhá. Jsem pod tlakem a lidi mi tam věří... To mi vyhovuje.“