František Musil: Hádky s dědou? Ženské nás okřikují!

Brzy ráno ještě není v Lotyšsku úplně ve formě, po zápasech má zastřený hlas. Prožívá je, křičí, radí. Pro každého má slůvka chvály. Asistent trenéra národního týmu Hadamczika FRANTIŠEK MUSIL (41) má hokej v krvi. A emoce? Ty z něj spolu s energií doslova stříkají. Však si užívají i doma, když se dostane do křížku se svým tchánem Jaroslavem Holíkem. O jejich slovních půtkách se vyprávějí legendy a občas je, ty dva hokejové blázny, musí seřvat ženské.

Co říkáte Lotyšsku? Jak se vám tady líbí?
„Jsem velice příjemně překvapen. Když jsem sem jel, očekával jsem, že co se týká organizace, bude turnaj výborný. Pořádá ho bývalá země Sovětského svazu, kde hokej mají v krvi. Překvapila mě atmosféra a město. Připadám si jako ve Finsku, ne jako v někdejším SSSR Lidé na ulicích jsou spokojení, je tady pohoda. A to se přenáší i na kluky.“

Na ulicích je spousta krásných žen, všímáte si?
„Slovanský národ, ten má nejhezčí holky na světě. Začíná jaro, je krásné počasí. Člověk má hned lepší náladu.“ (usměje se)

Chraptíte, ztratil jste hlas na střídačce?
„Ne, já to mám kombinaci několika vlivů. Než se tělo dostane do formy, chvilku mu to ráno trvá. Včetně hlasivek.“

Splňuje zatím šampionát i to, co jste očekával od hry českého týmu?
„Cítím z týmu hroznou chuť se s něčím porvat. A to nemluvím jen o tom, jak se chovají při zápasech a na tréninku. Ale i mimo led. Mám takový pocit, že je to bezvadná parta a mladí kluci si to užívají. To je pro člověka hrozně pěkný pocit. Cítím, že kluci v tu partu věří. Od prvního dne.“

Nechybějí vám reprezentační léta?
„Nechtěl bych se vrátit na led, vím, že je hokej někde jinde. Ale jó, asi bych tam s nima chtěl sedět. Ten krásný pocit po zápase, ten mi chybí. Být v kabině s klukama, dát na sebe pytlík s ledem a říkat si, že jsem udělal dobrou práci.“

Nechtěl jste od reprezentace utéct, když jste viděl na Švédských hrách, jaká je to bída?
„Musím se přiznat, že po prohře s Ruskem jsem se necítil dobře. Tam mi bylo ouzko. Ptal jsem se sám sebe, jak z toho ven. Ale v tom je sport hezký, vzrušující, člověk nikdy neví, jak to dopadne. Důležité je držet se hesla – udělej na sto procent, co můžeš. Pak se člověk může podívat do zrcadla a říct, že svůj díl pro to udělal. Pak se nemusí cítit vůbec špatně.“

Pracujete jako skaut v Edmontonu, kde jste si vzal pod ochranná křídla Aleše Hemského, současnou hvězdu týmu. Hodně zlobil?
„On je nesmírně talentovaný. A mladý. Také jsem měl svůj názor. Kdyby ti kluci poslouchali, co řeknou trenéři, tak z nich jsou roboti. Aleš je schopný vyhrát vám utkání, už to několikrát dokázal. Nechal na sobě pracovat a teď bude sklízet ovoce.“

Potřeboval občas dostat za uši, aby se vzpamatoval?
„Každý se potřebuje spálit. Párkrát jsme se pořádně pohádali, ale vše bylo pro dobro věci. Šlo o proces, při kterém jsme k sobě nacházeli cestu.“

Cítil k vám respekt? Je vám současná generace v něčem podobná?
„Určitě, ale musím říct, že generace mladých hráčů je jiná. Když si vzpomenu na své mládí, jak jsme starším museli po příjezdu ze zápasu ve dvě ráno vybalovat věci... To byl proces dospívání. Teď už se to nenosí. Možná je to chyba, že nejdou cestou dobývání pozic.“

Co jste Hemskému vštěpoval?
„On výborně bruslí, má ofenzivní dar, výtečně zvládnutou techniku, vnímá hru. Snažil jsem se mu ukázat, že tohle je výborné, ale musí to podložit tvrdou prací. Naučit se přijít na trénink a snažit se v něčem zlepšit. Pokud si vybuduje pozici a respekt u trenérů a spoluhráčů, nikdo mu ji už nesebere. Chvilinku mu to trvalo, ale přesvědčil sám sebe a okolí.“

Vaším tchánem je Jaroslav Holík, hokejový bouřlivák a legendární hráč. Vyčetl vám někdy, že jste mu odvedl do emigrace dceru, která skončila s tenisem, přestože vyhrála wimbledonskou juniorku?
„To se musíte zeptat dědy. Ze začátku ho mrzelo, že Ája neměla takovou kariéru, s jakou jsme všichni počítali. Ale když později viděl, jak je jeho dcera šťastná a naše rodina funguje, tak je to pro něj důležitější než tenisové ceny.“

Existuje nějaké téma, u kterého se spolehlivě pohádáte?
„Hokej, kanadský a evropský. To je záruka neshod a nesvárů v naší rodině. My to svým způsobem vyhledáváme a tím nás to žene dopředu. Alespoň mě. Kolikrát se chci o něčem ubezpečit, tak ho popíchnu. Někdy je to zkouška, jinde nepřímá žádost o radu.“

Jak dlouho jste si k sobě hledali cestu?
„Padli jsme si do oka hned, když jsem narukoval na vojnu. Byl jsem typ hráče, kterého měl děda rád. Užíval jsem si život, ovšem když jsem přišel na trénink, tak jsem pracoval a byl na mě spoleh. Možná ze začátku mimo led až tolik ne. Možná tam byl hrbol, když se dozvěděl, že se stýkáme s Ájou, ale rychle pochopil, že je to pro dobro věci.“

Kritizuje vás a českou reprezentaci?
„Děda turnaj sleduje, diskutujeme, kdy můžem. Když jsem odjížděl, tak jsme mu říkal, že od něj očekávám, že zůstane svůj. Kritika má své opodstatnění. Pokud to lidé vezmou ze správného konce, tak vede k dobru věci. Ať děda říká to, co si myslí.“

Jak se tváří rodina, když začnete s panem Holíkem diskutovat o hokeji?
„Paní toho má dost, stejně jako babička. Někdy to jsou velké debaty, vášnivé, když se do toho dostaneme. První stadium je, že ženské odejdou. A když se to vyhrotí, okřiknou nás.“

Vzpomenete si na poslední hádku?
„Nedávno, když se vrátil z Ameriky. Viděl tam šest zápasů Atlanty a pak pár hokejů v televizi. Vždycky mě dostane, když řekne, že tam v NHL máme dvě řady a zbytek by nemohl hrát ani v Brodě. To s ním pak nemohu souhlasit, tomu nevěřím. Každý hráč má svou roli v mužstvu.“

Odešel kvůli hokeji

Když v roce 1986, rok po zisku titulu mistra světa, odešel František Musil z komunistického Československa, mocipáni na něj naházeli tolik špíny, že by se nevešla na několik povozů.
Za ním pak přišla i tenisová naděje, Andrea Holíková, dcera hokejové legendy Jaroslava Holíka. Kvůli Františkovi a rodině odložila raketu.
„Já jsem neodešel kvůli komunistům, ale proto, že jsem chtěl hrát nejlepší hokej na světě,“ říká Musil dnes. „U nás, u Musilů, nikdy nebyla politika na denním pořádku. Pro moje rodiče to byly děti, já s bráchou.“ V zámoří se prosadil do NHL, v týmech Minnesoty, Calgary, Ottawy a Edmontonu odehrál 797 zápasů. Poctivý a nesmlouvavý obránce ukončil kariéru kvůli zranění v roce 2002 v dresu jihlavské Dukly. Ve městě, kde poznal svou manželku, se kterou má tři děti.
Pracoval jako skaut Edmontonu, trénoval žáky. Po olympiádě v Turíně mu vyrazil dech trenér reprezentace Hadamczik. Nabídl mu místo asistenta. V Lotyšsku je na prvním velkém turnaji s národním týmem.

Autor: (jík)
Foto pro Aha!: Petr Peška, ČTK, archiv Stadionu