Vladimír Sobotka: Na medvědí stezce

A během týdne vedle dvou tréninků denně nasbíral v Bostonu zážitků jak z dlouhých prázdnin. „Ale na ledě to bylo těžký. Byl to takovej kolotoč, na to jsem nebyl vůbec zvyklej,“ přiznává.

Kdo všechno se na vás na kempu přišel podívat?
„Byl tam trenér farmy, kondiční, hlavní skaut Don Sweeney. A taky hlavní kouč Julien s generálním manažerem mě párkrát viděli.“

Mluvili jste spolu s trenérem?
„Vůbec. Já totiž na tom s angličtinou nejsem úplně dobře, takže jsem skoro s lidma nemluvil. První tři dny jsem moc netušil, o co jde. (usměje se) Pak se to už lepšilo, s klukama jsem se už pak na večeři bavil. A hned jsem se cejtil líp.“

Litoval jste, že jste se víc neučil?
(směje se) „To ne. Já se toho nebál, věděl jsem, že budu mít určitě ze začátku problémy. Ale že by se mi stal nějakej trapas, to ne. Já totiž spíš poslouchal než mluvil.“

Budete přes léto jazyk pilovat? Třeba v nějakém kurzu?
„Poslední dva, tři měsíce minulý sezony, ještě když jsem hrál na Slavii, jsem docházel k sestřenici mladýho Růži na doučování. To mi zařídil pan Růžička. Teď se budu celej měsíc učit sám, měl bych mezery dohnat.“

Dohnal jste i svalovou hmotu, už nejste tak hubený. Všimli si toho v zámoří?
„Tady mi pár lidí říkalo, že jsem tlustší. Tam to nemají rádi, chtějí vyrýsovaný tělo a břicho. Žádný procenta tuku na sobě. První den kempu jsme se vážili, dopadl jsem dobře. Musíte mít pod 10 procent tuku v těle, já měl 7,2. Použili přístroj, kterýmu se říká tukoměr. Vezme vám vzorek z ruky, z prsou a ze stehna, a potom vypočítá tu hodnotu.“

Přibral jste i kvůli obráncům, kteří v NHL hrají víc do těla než tady?
„Zase s mojí ne moc velkou postavou, kdybych tam přijel s 95 kilama, to by se mi těžko bruslilo. Teď jsem na svojí váze 89, 90. A hru do těla mám rád.“

A kdyby se něco stalo, máte v týmu Zdena Cháru…
(směje se) „To jo. Ten je ohromnej. V září se s ním potkám poprvé.“

Budete dobrá dvojka: nejvyšší hokejista na světě a vy…
„Není to zas takovej rozdíl. Fleury je na tom hůř, ten měl 168 centimetrů, já mám 180.“

Jak jinak zvládnete přechod? Jste ve 20 připravený být bez rodičů?
„Když jsem šel ve 14 z Třebíče do Prahy, taky jsem měl obavy. Velký město a tak. Když ale uběhl měsíc, dva, bylo všechno v pohodě. Šel se mnou kvůli mně táta. Našel si tu práci. Ale bydleli jsme každej sám, jen když jsem něco potřeboval, zavolal jsem, byl při ruce. Dá se říct, že jsem od 15 bydlel sám. V dorostu jsem měl byt se třema klukama z hokeje. Sám jsem žil asi dva roky v domě, který vlastní rodina Michala Supa (spoluhráč ze Slavie – pozn. aut.). Snad to nebude problém, i když se mi určitě bude po rodičích a po kamarádech stýskat.“

Vladimír Růžička: Vláďo, přijedu za tebou!

PRAHA – Oba zná stejně dobře. Boston i jeho možná budoucí hvězdu. Kouč Vladimír Růžička za »Medvědy« hrál tři roky, stejně dlouho »vychovával« Sobotku pro velký hokej. Na Boston moc rád vzpomíná. „Je to strašně krásný město, mně i rodině se tam líbilo. Ale to už je let, já hrál ještě ve staré Boston Garden,“ vypráví. Než za ním dorazila rodina, první měsíc bydlel na hotelu. Nikoho ve městě neznal. „Pak mi zavolal jeden kluk, jmenoval se Radek Kocek. Bydlel tam už dlouho, emigroval s rodiči. Skamarádili jsme se,“ líčí Růžička. Brzy získal další známé. „Vilda Šik a Roman Horský. Ti se o nás starali nejvíc. Emigrovali v roce 1948, bylo jim kolem šedesáti, za manželky měli Američanky. Byla s nima ohromná sranda. Když jsem byl na cestách, pomáhali manželce. Jsme v kontaktu do dneška,“ vykládá. Přitom v roce 1993 z Bostonu odešel a od té doby se tam nevrátil. „Jednou se tam chci podívat. Třeba na play off, když tam bude hrát Vláďa Sobotka,“ přeje si.

Deník z kempu

1. den:
„Na večeři ve městě nám řekli, jak to bude probíhat. Dělejte všechno naplno, opakovali pořád. Pak nám každému domů rozdali plán výživy. Nemají tam rádi, když jsou hokejisti tlustí. Je určitý procento tuku, který je dobrý mít v těle, a toho se pak držet. Já to ani pořádně nečetl, bylo tam i časově rozdělený, kdy se má jíst a co. I sendviče a další typický americký jídla.“

2. den:
„Vyjeli jsme na prohlídku Bostonem. Krásný město, jak mi tady všichni říkali. Všude pořádek a spousta vysokejch budov. Jeli jsme na takovým trucku ze druhý světový války. Najednou jsme s ním zapluli do vody a z trucku se stala loď. Vůbec nevím, co to bylo za mašinu. Vypadalo to jako loď, ale mělo to kola.“

3. den:
„Poprvé jsme se byli podívat v hale, kde hraje Boston zápasy. Krásná. Dali jsme si tam večeři, poseděli a na kostce nad ledem nám pustili na videu záznam nějakého zápasu Bruins v NHL. Hala je zhruba pro 17 tisíc, vevnitř útulná, zato zvenku vypadá jako nějaká stará plechová krabice. Něco takovýho (ukazuje na vlnitý plech na hale Slavie).

4. den:
Šli jsme se podívat na baseball. Bylo tam spousta lidí. Pravidla jsem sice znal, ale na mě je baseball moc zdlouhavej. Seděli jsme tam asi tři, čtyři hodiny na jednom místě. A ještě jsem musel mít nohy přitisknutý u sebe, protože tam byli všichni namačkaní. A ze začátku do nás ještě pralo sluníčko. Ale zážitek to byl krásnej.

5. den:
Poslali nás na charitativní akci pro fanoušky. Jedna polovina šla někam balit jídlo, druhá jela do haly na pláži hrát hokejbal s dětma. Uf, naštěstí jsem ve druhý skupině. Hráli jsme proti sobě promíchaný s děckama, pak jsme se jim podepisovali.

6. den:
Tréninková specialita. Připnuli nám dozadu za kalhoty sbalenej padák. Když jsem se rozjel, pustili ho a musel jsem ho svou rychlostí otevřít. V zatáčkách to házelo, jako kdybych měl na zádech stokilovýho chlapa. Přitom padák vážil jen půl kila. Ale když Jarda Bednář teď na Slavii tahá 70 kilo na pneumatice…

7. den:
Poslední věc: zápas čtyři na čtyři. Dal jsem gól a na další nahrál. Myslím, že jsem celkově udělal docela dobrej dojem, dařilo se mi. Ale uvidíme, co bude na hlavním kempu.

Autor: Pavel Křiklan
Foto Aha! – Denisa Hamerníková