Andrew Ference: Misionář

● Pomohl Budějovicím do extraligy
● Naposledy se činil v Tanzanii

Teď si zadák Bostonu vytyčil jiný cíl: pod záštitou organizace Right to play vyjel společně se Stevem Montadorem (Florida) na charitativní misi do Tanzanie. Tohle o cestě napsal do svého deníku:

1. den: V Londýně ve frontě na letišti přemýšlím: co je tahle řada proti té složené z lidí čekajících na potravu, na léky, na konec války? Tanzanie má největší procento uprchlíků na zeměkouli. To, co jsem pokládal jako dítě za samozřejmé – hrát si s kamarády – většina tamních dětí nezná. Může s tím vůbec něco udělat hokejista z Kanady?

2. den: První naše návštěva vede do střediska Dogo Dogo, kde žijí chlapci, z nichž udělal sirotky AIDS nebo úprk před válkou. Během deseti minut je jasné, že tihle kluci dřou na angličtině a utíkají před pouličním životem. Jdeme s nimi na fotbalové hřiště. Brzo mě zahanbili svými schopnostmi, jdu radši střídat.

3. den: Neznám po ránu sladší zvuk než zpěv 200 dětí. Dneska jsme zavítali na sportovní den na základku v Msimbazi. S dětmi jsme skrz hru pomyslně zabíjeli komáry a zbavovali se malárie a vůbec se vyhýbali nemocem. Velký prostor dostaly hlavně holky. Zrovnoprávnění je prý jediná cesta, jak zastavit šíření AIDS.

4. den: Musím myslet na trojici dětí ve věku od 1 do 6, které pilot vzal zadarmo s námi do letadla. Letěly na pohřeb své maminky. Přijeli jsme na venkov a setkali se s Dány, kteří tu v rámci projektu Right to play provozují školu. Venkovské děti jsou nesmírně plaché a úsměv jsme na nich vyloudili až tehdy, když jsme je blýskli foťákem.

5. den: Mohu čestně prohlásit, že dnešek způsobil největší kulturní šok v mém životě. Být pozván obyvatelem vesnice Nyamburi domů, kde má pět žen a 15 dětí, to je jedinečný zážitek. Ještě že máme s sebou kameramana. Taky jsme dvakrát potkali hada zabijáka – zelenou mambu: kousne vás a do minuty jste mrtví. Náš africký hostitel ji chtěl nakopnout…

6. den: Normálně nesnáším běhání a z letní přípravy ho škrtám. Jenže – nepřidejte se ke 150 dětem, které při úsvitu běží savanou a zpívají si africké lidovky. Byl jsem také ve škole, děti se mě ptaly, jestli mohu umřít, když hraju v takovém mrazu. Je těžké zapomenout na jejich problémy. A přitom ten jejich smích, emoce a potřeby jsou stejné jako ty naše.

7. den: Je těžké říct sbohem. Ale musíme. Naposledy do školy, naposledy mezi děti na fotbal. Když jsem v závěrečném rozstřelu proměnil penaltu, rozeběhla se za mnou horda dětí. Asi největší oslava, jakou jsem kdy ve sportu viděl. Bohužel, 65 % dětí, se kterými jsem se objímal, má AIDS, nebo kvůli němu ztratilo rodiče. Dopisuju a na monitor počítače mi dopadají slzy. Spousta těch úsměvů, které kolem mě zářily, brzy pohasne.

Pokud jste si přečetli moje řádky, děkuji za váš čas.

Andrew Ference.

Autor: (knp)
Foto www.righttoplay.com