František Musil: Jak jsem emigroval...
MOSKVA – Zeptejte se jeho tchána Jaroslava Holíka na Sověty a komunismus a on vám pěkně od plic povypráví, co si o obojím myslí. To FRANTIŠEK MUSIL (42) tak vyhraněný není.
> O odvaze k útěku z ČSSR
> O mládí, střelbě a psech
> O zápasech s ruskými roboty
„Nevím, jestli ten systém byl na hovno, nebo nebyl,“ pokrčí rameny. Bylo krátce po zpackaném mistrovství světa v Moskvě, když se v roce 1986 jako jednadvacetiletý odhodlal k emigraci. Kvůli hokeji, říká. Po dalších 21 letech se do Moskvy vrátil na jiný šampionát. Jako asistent hlavního kouče Aloise Hadamczika. I Moskva je jiná, už netrpí pod komunistickým jhem.
Jak vzpomínáte na komunismus?
„Já se o politice strašně nerad bavím. Ani u nás doma se o tom nikdy nemluvilo. Rodiče byli nestraníci.“
Ten systém vám ale musel vadit, když jste v roce 1986 emigroval…
„Mě motivovaly jiný věci. Chtěl jsem hrát NHL. Nejsem z těch, kdo by říkal: Stálo to tady za hovno. Možná stálo, možná ne. Byl jsem tenkrát mladej, tolik jsem ten systém nevnímal. Byl jsem rád, že jsem se v něm naučil hrát hokej. A dobře jsem se tím zabezpečil.“
Popište, jak jste se rozhodoval o emigraci.
„Mohl jsem utéct už tři čtyři roky předtím. Ale nikdy jsem nenašel tu správnou odvahu. Pak se seběhly nějaký věci v profesním i v soukromém životě. Systém mě přinutil. A svazoví činovníci. Chtěli mi zakázat nároďák. Řekl jsem si, že toho mám dost. A odešel jsem.“
Utíkal jste přes Jugoslávii, že?
„Jo. A pak do Ameriky. Bylo to složitý.“
Měl jste strach?
„To ne. Už jsem byl rozhodnutej. Říkal jsem si: Když po mně budou střílet, uteču jim. A když na mě pošlou psy, tak taky... (usmívá se) Teď už má člověk jiný hodnoty, dívá se na to jinak. Ale tenkrát? Byl jsem mladej, bez zábran. Myslel jsem si, že jsem neprůstřelnej, nechytatelnej. Na tom je to mládí krásný, ne?“
Je to období, na které nerad vzpomínáte?
„Jo. Rád vzpomínám na to, jak mě rodiče vychovávali, jak jsem vyrůstal. A učil se hrát hokej. Neměli jsme tolik peněz jako současní hráči. Ale bylo víc srandy. Věděli jsme, jak se bavit.“
Váš tchán Jaroslav Holík často vzpomíná na vyhecované souboje se Sovětským svazem. Také jste měl nějakého nejneoblíbenějšího sovětského hokejistu?
„My jsme Rusáky respektovali. Byli to vynikající hokejisti. Ale taky jsme je všechny nenáviděli. Byla to uměle vytvořená atmosféra, pořád jsme to kolem sebe slyšeli. Když je ale pak člověk poznal, zjistil, že to jsou super lidi. Z masa a kostí, jako my.“
Takže jste měl mezi ruskými hokejisty kamarády?
„Ne, že bych se s někým přátelil. To za bejvalýho režimu ani nešlo. Nebyl na to čas. Trenéři a funkcionáři nás pořád někde svolávali a počítali... Ale pak v NHL jsme s nima trávili víc času než s ostatníma.“
Máte nějaký zápas proti Sovětům, na který dodnes rád vzpomínáte?
„Nejvíc nám vyšel jeden, vyhráli jsme 7:1, bylo to na turnaji ve Švédsku (Polar Cup 1984; hrál se krátce po ZOH v Sarajevu – pozn. aut.). Dominik Hašek hrál první zápas v nároďáku. A vychytal je. Ukázalo se, že i oni jsou zranitelný. Nebyli zvyklí na to, když prohrávali. Když jste vedli, byli jste s nimi schopní hrát vyrovnanej zápas.“
Člověk si teď asi nedokáže představit, jak náročné bylo proti Sovětům tehdy hrát…
„Zápasy proti nim byly strašně stresový. Oni byli jiný. Našlapaný. Skoro jako roboti. Všechno měli naučený. A pak měli tu jejich první lajnu (Fetisov, Kasatonov, Krutov, Makarov, Larionov – pozn. aut.). Ta to všechno rozhodovala. To v socialistickejch zemích nemělo obdoby. Všechny týmy točily klasicky čtyři formace. Ale oni to stavěli jen na ní. Na druhou stranu – byl zážitek vidět, jak člověk může bejt dobrej.“
Jaký na vás dělá dojem dnešní Moskva?
„Jezdím sem často, nemám s tím problém. Rusáci maj výhodu: velký akce, jako je tohle mistrovství, dokážou organizovat. I když ze začátku bývá vždycky panika. Je to jejich povahou, na všechno mají čas…
K Rusku láskou nehyne, ale tak vyhraněný, jako jeho tchán Jaroslav Holík, k němu také není
Prožil stres... a pak šok
MOSKVA – Těch příležitostí k útěku měl nespočet. Vždyť s Duklou Jihlava jezdil na začátku 80. let na Západ každou chvíli. „Jenže jsem si říkal, že bych vlastně dezertoval,“ vyprávěl František Musil. Tenkrát často emigraci probíral s parťákem Petrem Klímou. Ten se k útěku odhodlal jako první v roce 1985. Musil o rok později. Za železnou oponu prchl přes Jugoslávii, kde trávil dovolenou. Dnes uznávaný agent Rich Winter, který později pomáhal s útěkem mj. i Davidu Volkovi, Beránkovi a Ručinskému, pro něj přijel z Rakouska. Dovezl ho k hranicím, Musil je pak překročil daleko od přechodu. „Byl jsem ve strašným stresu. Nic jsem nevnímal. A ani si nic nepamatoval. Bylo to jako scéna z akčního filmu. Neznal jsem ho (Wintera). Ale musel jsem věřit, že mě nevyužije,“ popisoval Musil. Potkali se opět v Rakousku. A pak bez víz odletěli do zámoří.
Musil byl od roku 1982 draftován Minnesotou. A za ní také v roce 1986 odehrál první sezonu v NHL.
Víc než na skvělý hokej si ale prý musel zvykat na nový životní styl. „Byl to kulturní šok,“ vybavil si. Pocházel totiž z průměrné rodiny. Maminka byla kuchařka, tatínek zámečník. Kdysi vyprávěl, že první džíny a velká americká auta viděl jen pět let předtím, to když byl s juniorkou na zájezdu v USA. „Jenže tam s náma pořád někdo chodil, staral se o nás. A já nabyl pocitu, že jsem na to připravený. Strašně jsem se mýlil...,“ otřásl se i po letech.
Autor: Radek Lain
Foto: ČTK
