Jakubisko slaví 80. narozeniny: O aférce se sexbombou Schoberovou!
52 fotografií
Jsou spolu pětatřicet let, mají syna Jorika (32) a letos na jaře slaví oba kulatiny. Česko-slovenskému režisérskému Fellinimu Juraji Jakubiskovi bude v pondělí osmdesát a jeho manželka Deana Horváthová oslavila v březnu šedesátku. Jak oba žijí a co mají ještě v plánu?
Byly to narozeniny ve velkém?
Deana: „Ale vůbec ne. Pouze v kruhu rodinném: Já, Jorik, Juraj a moje maminka, která s námi bydlí. Navařila jsem si, napekla si dort a všichni mne pochválili.“
Juraj: „A rodina Deanku obdarovala hezkým pohledem.“
Deana: „My už si zbytečné dárky nedáváme. S Jurajem jsme už ve věku, kdy si děláme už jen drobné radosti. A protože já ráda vařím, dovolila jsem si hezky uvařit.“
Juraj: „Upekla kachnu, kterou dělá na zvláštní způsob. Dala do toho jablíčka a myslím, že i ta granátová.“
Deana: „Dovnitř dám jablka, obložím vše jablky, přidám šípky, rozinky, rozmarýn, česnek, pikantní papričku, kmín, kari, dám do hliněnýho pekáče starýho padesát let a peču pomalu tři hodinky.“
A co Jurajova oslava, ta bude jaká?
Deana: „Oslava pro přátele bude později, takže také ve čtyřech a doma. Co uvařím, ještě nevím. Bude teplo, tak něco lehčího, než je kachna.“
Juraj: „Já bych si dal husu a máme v mrazáku taky divočáka. Slavili bysme v pěti. Našeho Edgara, šestnáctiletou kolii, jsme ale pochovali. Říkali jsme jí Edgar Alan Poe.“
Jakých bylo těch pětatřicet let vašeho společného soužití a třiatřicet let manželství? Prý to bylo i na rozvod?
Deana: „Ale vůbec ne. Jen jednou jsem někde říkala, že v době, kdy jsme se brali, nebyly ještě k mání takové ty dnešní nádherné svatební šaty. A Juraj na to zareagoval: Tak se rozvedeme a znovu se vezmeme. A už vznikla šuškanda.“
Juraj: „Počkej, Deanka, jednou jsi se chtěla rozvést. Říkala si mamince do telefonu: Já se s ním rozvedu, ještě není doma, vezmu dítě a odcházím. A potom jsi dodala: A pardon, už ho vidím, leží pod klavírem. Deanka si nevšimla, že jsem se vrátil večer domů.“
Chcete tedy říct, že vaše manželství je idylické?
Deana: „Facky nikdy nelítaly, ale je to manželství temperamentní.“
Juraj: „I když se to nezdá, umím taky zakřičet. Je to sice jednou za tři roky, stojí to ale za to. Viď, Deanka?“
Obrovský otřes ale vaše manželství určitě prožilo, když musel Juraj ve svých čtyřiasedmdesáti letech podstoupit transplantaci srdce. V květnu tomu bude už šest let.
Deana: „Ano, ale ten stres začal už půl roku před tím. Juraj hubl a lékaři byli přesvědčeni, že musí žlučník ven. Když mu ale dělali vyšetření, zjistili, že ho operovat nemohou, protože mu srdce funguje pouze na pětadvacet procent. Tehdy si ko vzal v IKEMu na starost pan profesor Pirk a docent Málek a začali ho připravovat na transplantaci.“
Juraj: „Na srdíčko jsem čekal více než rok. Pět měsíců jsem čekal na první místo v pořadníku, dalších osm na srdce.“
Deana: „Když se konečně objevil dárce, Juraj byl na hranici života. Srdce fungovalo už jenom na patnáct procent.“
Pacientům nad 65 let vyměňují srdce jen výjimečně, a to kvůli vysokým zdravotním rizikům. Juraj se tak pravděpodobně stal nejstarším člověkem na světě, jemuž byla transplantace provedena.
Deana: „Ano. V Británii by Juraje kvůli věku dávno odepsali. A pan profesor Pirk má světové prvenství. Podstatné ale bylo, že všechna možná vyšetření zjistila, že je úplně zdravý, až na to srdce. To bylo velmi důležité, protože jinak by desetihodinový mimotělní oběh při operaci nepřežil.“
Jak dlouho trvala rekonvalescence?
Deana: „Asi půl roku. Bezprostředně po zákroku se čekalo, jestli Jurajův organismus cizí orgán dokáže přijmout. Asi po třech měsících tohle nebezpečí pominulo. Juraj má srdce srdce pětačtyřicetiletého muže z Čech. Nevíme o něm nic, ale moc děkujeme jemu i jeho rodině“
Juraj: „ Jsem vděčen, že mám znovu sílu pracovat a tvořit. A doufám že svou práci dokáži, že to všechno mělo smysl. A já i radost, že mám mladší srdce než moje manželka, omládl jsem tedy o třicet let. Žijeme zvláštní dobu, v podstatě je to jako když vyměníte starou součástku na autě zanovou. Takže si rád vypiju i víno, které mám rád. A něco vám povím: Z Bratislavy jsem se přestěhoval do Prahy blízko IKEMu. Asi jsem měl už tehdy nějaké tušení.“
Deana ale před lety nechtěla opustit jen Bratislavu, ale i Evropu.
Deana: „To je pravda. Už někdy v sedmaosmdesátém, když mě to všechno kolem začalo dusit. Juraj ale nechtěl odejít. Do Ameriky jsme zavítali až po revoluci 89, když tam měl Juraj retrospektivu svých filmů. A já tam chtěla už zůstat.“
Juraj: „V Hollywoodu jsem najednou viděl strašně dlouhou frontu, šli jsme za roh a tam pokračovala. Říkal jsem si: Tady a fronta? A pak jsem zjistil, že je na Tisícročnú včelu a Sedím na konári a je mi dobře.“
Deana: „ Juraj byl v Hollywoodu první porevoluční režisér z Východu, strhla se tam po něm úplná histerie, po tom jeho magickém realismu. Hned také dostal nabídku: Vy jste jediný, kdo může natočit muzikál Cats. Znamená to ale, že tu budete muset zůstat tak dva roky. Když řeknete ano, koupíme na z filmování práva! Juraj nechtěl. Přitom taková nabídka, taková příležitost! My tenkrát nevěděli, že je to ten slavný muzikál Cats a já mu říkala: Jestli to jsou mačky nebo potkani, to je jedno, budeš mít práci! Naši movití známí se okamžitě nabízeli, že nám zajistí bydlení. Juraj ale pořád kroutil hlavou.“
Juraj: „Nechtěl jsem, ale přistoupil jsem na kompromis. Tehdy zrovna odvolávali Mečiara, tak jsem říkal: Když ho neodvolají, zůstaneme. Když ano, vrátíme se. Oni ho odvolali, my se vrátili, ale Mečiar se za tři měsíce vrátil také.“
A jak to bylo dál?
Deana: „Počkali jsme do voleb. Mečiar vyhrál a já cítila, že se to žene k rozdělení. Viděla jsem, kam se to žene na Kolibě, v Národním divadle, kde jsem hrála dvanáct let. A protože jsem po revoluci vstoupila do ODS a hájila federální zájmy, musela jsem opustit divadlo a najednou bylo naprosto jasné, že by byl s námi kvůli mé angažovanosti konec. Že na Slovensku nebudeme mít žádnou šanci pracovat, že musíme odejít.“
Juraj: „Když Mečiar vyhrál, sledovali jsme to v televizi. Leželi jsme v takových duchnách v posteli v Kojšově, kde jsem se narodil, a Deanka zavelela: Zítra balíme!“
Deana: „Juraje se synem jsem vyexpedovala domů do Bratislavy a já odjela do Prahy. Zazvonila jsem u domu Magdalény Dietlové a prosila: Magdalénko, prosím tě, můžeme se tu u tebe příhlásit na trvalý pobyt? Ona chvíli udiveně mlčela a potom říká: Samozřejmě, ale prosím tě, proč? A já: Protože se bude dělit Československo a tím pádem nemůžeme zůstat doma. Neváhala ani vteřinu a dodnes jsem jí za to vděčna, protože nás zachránila.“
Juraj: „Přihlásila k sobě celou naši rodinu a měli jsme tak trvalý pobyt v Čechách před rozdělením. Asi po dvanácti letech Magdálena potom říká, že nám k ní stále chodí pošta. Zapomněli jsme se odhlásit.“
A bydleli jste někdy u ní?
Deana: „Kdepak, šlo jen o administrativu. Okamžitě jsme si v Praze hledali bydlení a koupili takový malinký domeček se zahrádkou.“
Juraj: „V naprosto desolátním stavu. Říkali, že to kdysi byla židovská školka. Když přišlo rozdělení, už jsme v něm dávno bydleli.“
Takže žádní emigranti.
Juraj:„Ne, i když všichni říkali: Jakubisko emigroval. A já jim zase říkal: To je migrace do Prahy v rámci Československa. A co by to bylo také za emigraci, 300 kilometrů do Prahy! A že jsem opustil svoje kořeny? Vzal jsem si je v květináči s sebou. A domov je tam, kde máte svoji postel.“
Deana: „Naštěstí jsme si uchránili svoje občanství. Bylo by nedůstojné vzdát se zemi, kde jste se narodili. Máme dvoje občanství. A dnes jsme šťastní, protože točíme filmy na Slonvensku i v Česku. A jsme doma tu i tam.“
Muselo být dost nepříjemné přestěhovat se z renesanční vily do „kůlny“.
Juraj: „Šlo to. Asi po čtyřech letech, když nám v noci začalo pršet na hlavu, jsme pochopili, že s tím musíme něco dělat. Přestavět a zvětšit. A tehdy jsme si z toho udělali domov. Vytvářel jsem ho i já sám rukama. Dláždil jsem, protože jsem toužil po ornamentální dlažbě, kreslil jsem vnitřky a protože, jak se říká, můj dům můj hrad, máme i malou věžičku. Není sice osmihranná jako má Bratislavský hrad, ale mám v ní filmotéku. Do domu jsme si také převezli všechny vzpomínky. Všechno, abychom si vytvořili nový domov.“
Jakého je vůbec stylu váš pražský dům?
Juraj: „Tu naši postmodernu, fantazii by měl asi pojmenovat psychiatr. To víte, Deana miluje baroko, staré veci, je z grófské rodiny a má titul. A já chudý chlapec z Kojšova se to grófství, které do domu přinesla, snažil se vším ostatním sladit. Ale pozor. I kýč může být hezký a umělecké dílo.“
Říká se vám česko - slovenský Fellini a byli jste se světovým režisérským velikánem Federicem Fellinim i velcí přátelé. Jak k tomu došlo?
Juraj: „Někdy v osmašedesátém jsem byl v Benátkách s filmem Zbehovia a pútnici. Byl to zážitek! Kráčet po těch schodech v mekke filmu, kde jsem na fotografiích vídal Felliniho, Pasoliniho s tou jeho šálou…A tehdy o mně a mém filmu psali v novinách a přečetl si to i Fellini. Přes agenta mě pozval v Římě na večeři do jedné restaurace na lodi. Pamatuji, jak jsme seděli u takového velkého stolu a podávali se raci. Všichni měli v ruce kleštičky, vzručně s nimi zacházeli a já, chlapec z Kojšova, se je snažil napodobovat, celkem úspěšně.“
Jaký Fellini byl a vídali jsme se potom často?
Juraj: „Později, když jsem s ním byl, už to nebylo nikdy tak hezké. Na té lodi ještě popíjel a kouřil, později už jenom nechával nalévat víno a sám si ani neucucnul. Pamatuji, jak jsme šli na palubu a krásně jsme si povídali, byli jsme oba romantici, asi proto jsme si padli do oka. Vzal mě také v Římě do slavného filmového studia Cinecitta, kde prakticky bydlel. Spal jsem tam i v jeho posteli. Měl u ní takový psací stroj. Tam, v Cinecittě, jsem také seděl na jeho pověstné židli a on mě učil, jak se mám tvářit, až budu slavný. Mnohokrát jsme se potom ještě setkali. O Fellinim píšu ve své druhé knize, která teprve vyjde.“
Ve své první knize Živé stříbro píšete o vašem tříletém románku ze sexbombou Olinou Schoberovou, se kterou jste se seznámil při natáčení vašeho snímku Dovidenia v pekle, priatelia v italské koprodukci. Tehdy byla vdaná a žila v Itálii s americkým hercem a filmovým Spartakem Bradem Harrisem. Znal jste ho?
Juraj: „Ano. A protože jsem věděl, že je Harris kaskadér, cvičil jsem kvůli němu karate. To až mě bude kvůli Olince mlánit a já se budu muset bránit.“
Tenkrát měla už Olina dceru Sabrinu a za vámi jezdila na milostná dostaveníčka do Čech. Rande jste si většinou dávali na Slapech na chalupě Marty Kubišové a Jana Němce. Nežárlí Deana, když jste o tomhle všem napsal?
Deana: „Prosím vás, já budou hvězdou zase v té druhé knize. To co Juraj napsal v knize první, je část života jich dvou. Vzala jsem si přeci muže s dvacetiletými zkušenostmi.“
Juraj: „Kvli tomu se se mnou chtěla ale před 33 lety rozejít těsně před svatbou.“
Deana: „No ano, protože jsi mně tvrdil, že jsi o devatenáct let starší! A já těsně před svatbou zjistila, že nikoli o devatenáct, ale o dvacet. Oklamal si mě, protože dvacet ti znělo už moc!“
Juraj: „Mýlíš se. Špatně jsem to jenom spočítal.“
Vraťme se k Schoberové, poznaly jste se, Deano?
Deana: „Jistě. Když jseme se přestěhovali do Prahy, začala jsem chodit do takového dámského klubu, kam chodila i Olinka. Mám ji ráda, obě dvě jsme ve znamení ryb a dobře se nám povídalo. Byla nesmírně půvabná a chytrá a jemi líto, že nepřišla na křest té knihy. Těšila jsem se na ni.“
Juraj: „To bylo tak, předtím ji pozvali do televize a ona celá natěšená souhlasila. Jenže tam jí začali schazovat a chtěli mermomocí dokázat, že je hloupá. Od té doby nikam raději nechodí.“
Ve filmu Perinbaba měla hrát Deana a nehrála. V Bathory zase hrát neměla a hrála. Proč?
Deana: „V Perinbabě jsem měla hrát Doru, ale najednou jsme se rozhodli, že chceme děťátko.“
Najednou jste otěhotněla.
Juraj: „Ne. Nebyla ještě těhotná, když odstoupila. Já ale věděl, že za chvíli bude. Znám se. Umím to na první pokus a tak se také stalo.“
Deana: „A co se týče Bathory, tak tu jednu postavu měla hrát slavná Jacqueline Bisset. Byla nejdřív nadšená. Když ale pochopila, že v té roli nemůže být za krásnou, odmítla. A to ji přemlouvala jak agentka, tak Franco Nero, který v Bathory hrál. Já jsem jí ale pochopila, přestěhovala se z Evropy do Hollywoodu, tam jsou slavné herečky na plátně jenom krásné. Bylo těsně pře natáčením, nezbývalo mi nic jiného, než tu roli vzít.“
Juraj: „Franco mi potom naznačoval, že to Jacqueline bylo dost líto, když potom Bathory viděla.“
Co teď producentka Deana s režisérem Jurajem točí?
Deana: „Máme roztočenou Perinbabu 2 a k natočení je už pár let připraven film Slovanská epopej. A moc mě zarmoutilo, že Češi ani Slováci nemají chuť točit svoje dějiny z období Velkomoravské říše, kde to mezi námi všechno vzniklo. Na ten film jsme sehnali 23 milionů euro od amerického investora Allena Schwalba, který financoval Rain Mana, Thelmu a Louisu nebo Bat Mana. Mělo to ale podmínku, že kromě práv a talentu dáme i my finanční vklad. Od českého fondu kinematografie jsme požadovali 20 milionů korun a od slovenského 1 200 000 euro. A místo toho, aby oba fondy byly rádi, že máme přes 600 milionů na stole, zvažovali, zda je scénář dostatečně dobrý. Tak dlouho zvažovali, až Allen Schwalb zemřel. A nakonec dali paníze na Jana Masaryka, který je dle mého cíténí ve filmu zostuzen a udělali z něho nedustojnou osobnost, až psychopata. Tak, prosím vás, kde to žijeme když se takhle stavíme k osobnostem našich dějin? Navíc, méně je někdy víc.“
Juraj: „Dnes si neváží ani umělecké osobnosti.. Vždyť nám vymírají. Muj přítel Juraj Herz už tu není, Jirka Menzel je na tom zdravotne zle i Miloše Formana ještě stihli naštvat. Chtěl ve Státní opeře režírovat a kolegové z rodné zemi ho poslali kamsi. Dle mého názoru on sem nepřestal lítat pouze kvůli nemoci… Byli jsme kolegové, spolužáci , přátelé a generace “Nové vlny“ československého filmu… “
V Perinbabě 2 oživíte triky a prostřihy Felliniho manželku a hvězdu nesmrtelného filmu Silnice Giuliettu Masina, která hrála prim v prvním filmu, ale v roce 1994 zemřela. Jaká tato filmová hvězda byla?
Juraj: „Senzační. S Federicem měli všechny Oscary schovaný v ložnici, neportpěli na okázalosti. A ona? Asi tak deset dnů po skončení natáčení Perinbaby mně Gulietta volá a praví: Juraj, denně se sprchuju, ale představ si, že jsem dneska na intimním místě svýho těla našla ještě dvě pírka. V Bratislavě v podstatě filmovala jenom mezi peřím. Po celou dobu ho filmaři házeli do ventilátoru, vysavačem ho nad ateliérem odsávali a vraceli zpátky."
Fellini vás učil, když jste seděl na jeho židli, jak se tvářit, až dostanete Oscara. Kde to vázne?
Juraj: „Nikdo to neví, protože Koliba zlikvidovala všechny dokumenty i z internetu. Tisícročná včela ale byla nominována na Oscara a měla ty největší šance. Na Kolibě mi ale udělali takovou sabotáž a kdyby tam nebyli díky koprodukci Němci, tak ten film tak vystřihali, že by ho úplně zničili. To se jim nepodařilo, tak alespoň k tomu filmu udělali překladové titulky doprostřed, že šly hercům přes oči. Tak se tam ten film stejně nedostal. A o tom se také rozepisuju ve své druhé knize.“
Tak vám, pane český a slovenský Fellini, k těm 80. narozeninám přejeme moře zdraví a určitě alespoň jednoho Oscara.
52 fotografií
