Herec a malíř Jan Kanyza (70): Jak jsem lákal holky do ateliéru

„To mám místo posilovny,“ usmívá se. „Ještě tady toho moc nemám, teprve se zařizuju,“ dodává. Podkrovní ateliér je plný barev, štětců a hotových i rozmalovaných obrazů. „Většinu mám na chalupě v garáži, proto v ní nemůžu parkovat,“ směje se herec, který ještě občas točí a dabuje, avšak naplno se věnuje malování.

Máte přehled, kolik obrazů jste už namaloval?
„Ne, já jsem v tomhle lempl. Nevedu si archiv. A mrzí mě to, protože někteří kolegové to mají zdokumentováno. Kdy co namalovali, komu to prodali, kde obraz je, já to nevím. Občas se mi stane, že někam přijdu a řeknu: Jé, to je pěkný, kdo to dělal? A pak zjistím, že jsem to byl já!“ (směje se)

Vždycky jste měl tak barevné obrazy?
„To ne. V určitých dobách jsem měl potemnělý tóny. A když jsem úplně začínal, dělal jsem zátiší, portréty, dokonce i akty, když se mi podařilo některou přemluvit! (směje se) Tak vznikaly různý komický situace.“

Jaké?
„Přemluvil jsem slečnu, chvíli se upejpala, pak si odložila, já začal malovat. Po deseti minutách vstala, oblíkla se a práskla dveřma. (směje se) Myslela si, že je to originálnější způsob pozvání na sbírku motýlů, a já blbec jsem fakt chtěl malovat! (směje se) Ale ta barevnost, na kterou jste se ptala, se u mě hodně rozpoutala pobyty na jihu ve Francii, kde mám malý ateliér.“

Jak jste se k němu dostal?
„Přes známý, kteří mi nabídli, že mají v druhým patře domu volno. Mám ho dvanáct let a jezdil jsem tam každý rok. Loni jsem tam ale už nebyl a teď přemýšlím, že ho pustím.“

Proč?
„Cesta tam už je pro mě dost namáhavá. Z Prahy do Languedoku je to šestnáct set padesát kilometrů.“

Jak tam jezdíte?
„Autem. Vozím si vždycky plno materiálu, abych ho zbytečně nemusel kupovat. Samozřejmě, že i ve Francii jsou obchody s výtvarnými potřebami. To jsou pro mě pornoshopy, kde se ukájím! (směje se) A když už se vydám takovou dálku, nebaví mě tam jet na prodlouženývíkend. Tři měsíce jsou zoufalý minimum. A to mám pocit, že sotva tam dojedu, za chvíli se vracím zpátky. Delší pobyt než tam jsem ale měl v Paříži.“

Kvůli malování?
„Ano, ale to byl začátek devadesátých let. Bydlel jsem v půjčeným ateliéru svýho kamaráda. Byla tam cihlová podlaha, žárovka trčela ze stropu… Strávil jsem tam s přestávkami skoro rok. Odjel jsem v srpnu a v říjnu už jsem tam měl první výstavu.“

To byl váš první zahraniční pobyt?
„Takhle dlouhý jo! Za totáče se moc nedalo. V Paříži jsem byl poprvé v roce 1968. Vrátil jsem se 20. srpna a maminka mě probudila s tím, že jsme okupovaní. Pak jsem se tam podíval v roce 1983 kvůli natáčení filmu. Byla to taková schválnost. Kdyby se točilo v hotelu Tichý a dali tam jen francouzský jízdní řád, tak to bylo úplně jedno. (směje se) A o tři roky později jsem tam dostal pozvání na Podzimní salon.“

Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání nedělního deníku Aha!

Vrátí se k filmu?
Poslední dobou se věnuje víc malování než herectví. To ale neznamená, že by na něj zanevřel. „Jen v sedmdesáti nemám zapotřebí dělat to, čemu se říká kariéra. Teď už by mě musel někdo zkorumpovat námětem, příběhem, obsazením, režisérem, aby mě to zaujalo. Ale nikdy neříkej nikdy,“ prozradil. „Ve svým věku jsem si říkal, že bych tak mohl dělat pohádky. Senilní krále, nebo blbý čerty,“ směje se. Produkce to s ním ale nemají snadné – nevlastní totiž počítač a nepoužívá e-mail. Scénáře mu chodí poštou. „A ten poslední mi někdo ze schránky ukradl,“ svěřil se herec, který teď hodně točí audioknihy.

Malíř Kanyza o malíři Kodetovi: Není pro mě řádná konkurence!