Matušková zavzpomínala: Proč neměli víc dětí a Estébáci je chtěli zlikvidovat?

Jakou máte nejsilnější vzpomínku na společný život?
„Když se nám narodil kluk. Já byla sama doma, rodiče v Americe u bráchy a Walda hrál ve Vídni. Sekala jsem trávu a u toho mi praskla voda. A v pět ráno, když se Waldík narodil, tak z rozhlasu hráli Waldovu Po starých zámeckých schodech.

Poslala jsem mu telegram, že máme syna. Zrovna končili s KTO ve Vídni a jeli do Ostravy. Takže tam v Salajce, kde mě kdysi žádal o ruku, se oslavovalo narození Waldíka. A bylo proč.“

Jak to?
„Víte, my jsme neměli spolu s Waldou moc dobrou krev, tedy naše krevní skupiny nešly moc dobře dohromady. Toto byl můj první porod, tak lékaři říkali, že ještě nemusíme mít strach, u druhého by se musel dát pozor a tři děti nepřipadají v úvahu. Jenomže v našem věku jsme byli rádi, že jsme měli jedno.“

Nelitovali jste někdy toho, že jste zůstali žít na Floridě?
„Ne. Ale nebylo to jednoduchý. Tenkrát bylo po Černobylu, před odjezdem na dovolenou jsme ve schránce našli nepodepsaný dopis o tom, že mu zase chtějí dát distanc, a ať si dá majzla, navíc mu zakázali vydat desku.

Tehdy, týden před návratem, si mě vzal stranou s tím, že by chtěl, abychom zůstali. Ale pokud nechci kvůli mým rodičům v Praze, tak že se vrátíme. De facto já udělala to rozhodnutí. Řekla jsem mu: Jestli chceš zůstat, tak tu zůstaneme.“

A pak vás potkala nepříjemná nehoda…
„To bylo asi měsíc potom. Šlo o náš první výlet za Martinou Navrátilovou, která nás pozvala na tenisový turnaj na jihu Miami. Jeli jsme mercedesem, který jsme si nechali přivézt. Auto jsme nezamykali.

Waldík si šel ráno hrát ven a na palubní desce našel roztržený osvědčení o technickém průkazu. Část se jménem si někdo vzal, ukradli taky foťák. Jeli jsme zpět z východního na západní pobřeží. Walda té silnici říkal Hradecká. Okolo lezli aligátoři, takže tam ani nedoporučovali zastavit. Jedeme a mě najednou začalo házet auto.“

Co se stalo?
„Museli jsme zastavit. Měli jsme přední levý kolo odšroubovaný! Viselo na dvou šroubech. Vzali jsme z ostatních kol matky, aby tam bylo všude o jednu míň a dojeli jsme to domů. Tady se tenkrát začalo říkat, že jsme se zabili v autě. Mohli jsme se zabít, protože to kolo kdyby odpadlo… Pak jsme se začali strašně bát a Waldíkovi jsme říkali, ať neříká, že je Matuška, kdyby se ho někdo ptal. Tři čtvrtě roku nám to trvalo.“

Přišlo se na to, kdo to udělal?
„Jak? Kdo by to vyšetřoval? Na tom tenisovým turnaji bylo víc fízlů, než tenistů. Estébáci nás sledovali určitě i tam, kde jsme bydleli. Když jsme šli za Martinou, všichni viděli, že tam je Walda. A někdo z nich to na nás v noci nachystal.“
Když jste se báli, měli jste zbraň?

Celý rozhovor s Olgou Matuškovou si přečtěte v tišteném Nedělníku Aha!

Na unikátní video s Matuškovými se podívejte zde: