Rosamunde Pilcher brzy oslaví devadesátku: Psala o lásce, ale sama ji nepoznala!
4 fotografie
Je bezpochyby královnou červené knihovny, její romány i povídky mají bezpočet filmových a televizních podob. Britská spisovatelka Rosamunde Pilcher oslaví zanedlouho devadesátku a ač už hezkých pár let nepíše, je stále hvězdou i důvěrnicí ženských srdcí. Jiný by řekl – škvár, pokleslá literatura, další míní, že jsou její knihy sentimentální, příliš nasládlé a v ženách vzbuzují zbytečně iluze. Ať je to jakkoli, je fenoménem zábavy, literatury minulého století. Jakkoli už roky nedává rozhovory, pro německý Welt am Sonntag udělala výjimku. Na výletní lodi s německými fanoušky poskytla interview…
Všechny vaše příběhy jsou romantické, řekněme sentimentální. Nelákalo vás někdy napsat kriminální román?
„Píši to, co mám ráda už od dětství. Ano, já jsem odjakživa vyhledávala tento druh literatury. Moje první příběhy otiskly ženské časopisy a tam jsem musela použít zápletku vztahovou a ne detektivní. Vztahy mezi lidmi jsou mi zkrátka bližší a nabízejí, dle mého soudu, stejné drama jako knihy kriminální.“
Prozraďte, jaký recept na psaní knih máte právě vy?
„Většinou si nastíním pět hlavních postav, jejich charaktery, věk, problémy, které budou řešit a v jakém budou vztahu. Zbytek už je jen o fantazii a variacích situací, do kterých se hrdinové románu dostanou.“
To zní jednoduše, ale na čem dalším vystavíte své příběhy?
„Dbám na popis prostředí, atmosféry a na detaily. Ty jsou důležité, lépe si pak jako čtenář představíte, kde se hrdinové mých knih pohybují.“
Když sednete s načrtnutým příběhem v hlavě k psacímu stroji, co se v tu chvíli stane?
„Nic zvláštního. Představuji si, že se vydávám na dlouhou dovolenou, na výlety po kraji mého mládí. Píši pro lidi, kteří sedí doma v obýváku městského bytu, venku je šero a zima a já je unáším sebou. Je to snadné.“
Uvědomujete si, proč jste populární zejména v Německu?
„Němci mají rádi krásnou krajinu, zahrady a květiny v nich. Vidí rádi svět trochu jinak, než je ten skutečný. Umějí snít, i když svým citům dávají průchod raději u televize či v kině, než ve skutečnosti. Jsou takto emocionální.“
Po celou dobu kariéry jste měla velký úspěch, neustoupila jste z vytyčené cesty. Dáváte dnes rady začínajícím autorům?
„Musejí být cílevědomí a počítat s tím, že psaní je osamělá práce a jedinými společníky jsou postavy jejich knih. Měli by dát i na rady starších, takže doporučuji pokoru.“
Kteří autoři ovlivnili vás?
„Když mi bylo dvanáct let, četla jsem román Mariana od Moniky Dickens (pozn. red. - pravnučka Charlese Dickense). Od ní jsem se pak hodně naučila zákonitostem psaní románu.“
Proč jste dlouho psala pod pseudonymem Jane Frazer? Styděla jste se, že píšete romantické příběhy pro ženy?
„Vůbec ne. Začala jsem psát v době války, ale v té době nebylo vhodné, abych vystupovala veřejně. Sloužila jsem v královském loďstvu na Srí Lance. I když jsem pracovala v kanceláři, musela jsem podepsat formulář loajality o utajovaných skutečnostech. Dostala bych se do problémů. Později jsem už samozřejmě začala psát pod svým jménem.“
Žijete v deštivém Skotsku, ale podařilo se vám vždy fantasticky popsat slunné krajiny plné květů.
„Ve Skotsku je tma, ale já píšu o krásné krajině v rodném Cornwallu.“
Nadobro jste přestala psát romány, ale nevadí vám, že vaši fanoušci si žádají nové?
„Už nemám energii psát. A nechci, aby někdo říkal – chudák stará žena, její romány už nejsou, co bývaly.“
Váš syn Robin je také spisovatel, co si o tom myslíte?
„Je to velmi vzrušující. Začal psát docela pozdě, ale jde mu to opravdu dobře. Je kreativní, má talent. Jen jsem si nikdy nebyla jistá, jestli bude mít i dost trpělivosti pracovat na výsledném textu.“
A má?
„Snad ano. Jeho první námět jsem rozházela po podlaze pokoje, jak byl špatný. Nenechal se odradit, provedl ještě mnoho změn, než se dalo říct, že to stojí za to.“
Píše jako vy?
„Je muž, tak vidí věci jinak. Píše spíš o tom, co zajímá muže. Jednou dokonce napsal něco o whisky. Ale to pracoval v nějaké palírně whisky, a tak ho to pohltilo, že o tom napsal povídku. Už si nevzpomínám, co přesně to bylo.“
Před pár lety jste se setkala s královnou Alžbětou. Jaký jste z toho měla dojem?
„Bylo to na velké zahradní párty v Buckinghamském paláci. Jeden ze zaměstnanců protokolu mi pak prozradil, že bylo skutečně obtížné najít zajímavé lidi, kteří by královnu zajímali. Ona je okouzlující, vznešená. A má krásnou pleť! Bohužel si už nepamatuji, co mi říkala, byla jsem nervózní.“
Říká se, že Železná lady Margaret Thatcherová ráda četla vaše knihy. Setkala jste se i s bývalou premiérkou?
„Tak to jsem nikdy neslyšela. Neumím si představit, že by Maggie Thatcherová četla moje knihy. Pokud ano, tak jen v koutku duše doufám, že se jí to líbilo.“
Jaká je?
■ Je věcná, racionální a na rozdíl od svých knih vůbec ne sentimentální.
■ Rosamunde Pilcher v yrostla v romantickém prostředí vesničky Lelant v anglickém Cornwallu. Sem také situuje svá díla. Skalnaté pobřeží, maják, pastviny, louk y a zahrady plné květin.
■ Obecně se ví, že při svatbě s Grahamem v roce 1946 k němu lásku necítila. „Lidé dnes od manželství očekávají hodně. Ve skutečnosti je to jen nové velké zaměstnání,“ řekla.
■ Graham byl obchodník s jutou a novomanželé se přestěhovali do skotského Dundee, kde jeho rodina vlastnila továrnu s textilem. Nudila se a začala naplno psát. „Psaní mi pomáhalo utéct od reality.“ A dnes je jisté, že zachránilo jejich vztah.
■ V roce 2002 získala dokonce cenu za rozvoj turistiky v Británii. Zejména němečtí turisté jezdí hojně do Cornwallu.
4 fotografie
